Kdo z léčby touto metodou profituje

„Kromě pacientů, kteří již život ohrožující arytmii prodělali a byli úspěšně zachráněni, se dnes tyto přístroje implantují stále častěji nemocným, kteří mají zvýšenou míru rizika, že je taková arytmie postihne,“ říká prof. Josef Kautzner, přednosta Kliniky kardiologie IKEM. Mohou to být pacienti s jinak zdravým srdcem, kde primární poruchou je pouze změněné šíření elektrického vzruchu v srdci, kterým přístroj poskytuje ochranu před závažnými poruchami srdečního rytmu.

Stále více pacientů má nějaké onemocnění, které vede nakonec k tomu, že se u nich zvyšuje riziko výskytu život ohrožujících arytmií. Bývají to především nemocní po prodělaném srdečním infarktu nebo pacienti s kardiomyopatiemi (onemocnění srdečního svalu vedoucí k srdeční slabosti). I v tomto případě dokáže ICD nemocnému zachránit život přerušením život ohrožující arytmie.

Čím dál menší přístroj s čím dál většími schopnostmi

Od vůbec první implantace, provedené v roce 1980 v Baltimore v USA, prodělal ICD významný technický rozvoj. Původní přístroj vážil téměř 300 g, jeho objem byl 150 ml a tloušťka 2,2 cm. Pro svou velikost byl implantován do oblasti břišní stěny. Defibrilační elektrody byly našívány chirurgem přímo na povrch srdce. Přístroj neměl možnost zachytit EKG záznamy z okamžiku léčby a možnosti jeho programování byly omezené. Výzkum a nové technologie vedly k postupnému zmenšování přístroje a k vývoji elektrody, která se zavádí přes podklíčkovou žílu podobně jako elektroda kardiostimulátoru.

V 90. letech se objevil nový koncept využití přístroje ICD současně i k léčbě srdečního selhání, a to u pacientů, kteří mají obtížně léčitelné srdeční selhání a zpožděné vedení elektrických vzruchů v srdci. To vede k opožděnému stahování boční stěny levé komory srdeční a k dalšímu zhoršení výkonnosti selhávajícího srdce. Taková situace nastává zhruba u 15 % všech nemocných se srdečním selháním a zhruba u poloviny pacientů s pokročilým stupněm srdečního selhání. V roce 1999 byl implantován první přístroj ICD, který umožňoval trvalou stimulaci obou srdečních komor současně, a tudíž i léčbu srdečního selhání. Tomuto způsobu léčby se říká resynchronizační terapie.

Život s ICD

Třicetiletá Martina měla svůj první kardioverter-defibrilátor implantován v 19 letech, protože od 14 let omdlévala kvůli poruchám srdečního rytmu. Dnes už nosí čtvrtý přístroj. „V devatenácti mi dělali operaci jen v lokálním znecitlivění, v celkové anestezii byl pacient až potom, když docházelo k testování strojku, jestli je zapojeno všechno správně. Dneska už je to tak daleko, že když se provádí výměna, dělá se to ambulantně. Takže já jsem jedno ráno přišla a odpoledne jsem šla domů. Spousta lidí si to představuje jako něco složitého, ale jde vlastně o pár hodin,“ snaží se uklidnit budoucí nositele ICD Martina. Je dobré vědět, co lze od přístroje očekávat. „Můj přístroj je nastavený na 175 tepů za minutu, což znamená, že kdybych se věnovala nějakému náročnějšímu sportu, tak jakmile se dostanu na tu hranici, strojek mi dá okamžitě výboj. Takže se věnuji spíše něžnějším sportům,“ směje se maminka desetiměsíčního chlapečka. Přiznává, že ji k tomu přiměla zkušenost z předchozích let, kdy mladý člověk své potíže nebere příliš vážně. „Když jsem měla první strojek, zapomněla jsem si 4 dny vzít prášky, které mi zpomalují tepovou frekvenci. Běžela jsem na vlak a přístroj mi začal dávat jen výboj za druhým, říká se tomu bouřka. Nevím, kolik jich bylo celkem, ale bylo to hodně náročné,“ přiznává. „Intenzita výbojů má – alespoň u mě – klesající tendenci. Vypadá to, že nejhorší je puberta a s narůstajícím věkem se to zklidňuje. Možná je to proto, že i já jsem se zklidnila. Doopravdy to vypadá, že životní styl má velký vliv. Hodně mi svědčilo těhotenství, nějak se změnily chemické reakce, po celou dobu jeho trvání jsem nepotřebovala a nedostala ani jeden výboj,“ dodala spokojeně Martina.