Není společensky žádoucí, aby před soud přicházely případy mnoho let staré. S ubíhající dobou začínají svědci zapomínat, listiny a jiné důkazy se ztrácejí, takže zjistit pravdu je stále obtížnější. Zákonodárce proto stanovil, že každé právo musí být vykonáno ve lhůtě k tomu určené. Tyto lhůty stanoví Občanský zákoník ve své hlavě osmé, počínající § 100. Obecná promlčecí doba je tříletá a začíná běžet od chvíle, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pacienta, který utrpěl újmu na zdraví, bude zajímat zejména § 106, ve kterém se stanoví, že se nárok na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Hlavním důsledkem promlčení je, že promlčený nárok ztrácí svou vymahatelnost. To neznamená, že by zanikal; pokud žalovaná strana dobrovolně vyplatí peníze žalobci z důvodu jeho promlčeného nároku, nejedná se o bezdůvodné obohacení a žalobce nemusí takto vyplacené peníze vracet. Pokud však žalovaný plnit odmítne a proti nároku vznese u soudu námitku promlčení, soud nemůže žalovanému vyplacení náhrady nařídit. S promlčeným nárokem nepomůže žalobci ani sebelepší právník. Z tohoto důvodu lze doporučit každému poškozenému, aby svůj nárok uplatnil co nejdříve poté, co se dozvěděl, že škoda vznikla a že byla způsobena zaviněním konkrétního lékaře či zdravotnického zařízení.