V daném případě jde o problematiku, která odráží vývoj v pojetí vzájemného vztahu mezi lékařem a pacientem v několika předcházejících desetiletích. Vnímání tohoto vzájemného vztahu se přesunulo od chápání lékaře jako někoho, kdo zná nejlépe potřeby pacienta a rozhoduje tak i o způsobu léčby nebo zákroku, k upřednostnění svobodné vůle pacienta ve vztahu ke konkrétnímu způsobu léčby nebo k jednotlivému léčebnému zákroku.

Tento posun ve vnímání vztahu lékaře a pacienta, který staví vůli pacienta nad povinnost lékaře léčit a v léčbě nebo při provádění léčebných či život zachraňujících zákroků využít veškerých jemu známých a možných postupů, se postupně promítl i do legislativy jednotlivých států, která tento vztah řeší na bázi tzv. informovaného souhlasu pacienta s provedením zákroku nebo se způsobem léčby.

 Pokud tedy existuje na základě lékařem sdělené nebo jinak získané informace o průběhu léčby nebo jednotlivého zákroku a možných důsledcích odmítnutí navrhované léčby nebo provedení takového zákroku, doložený projev svobodné vůle pacienta týkající se navržené léčby, léčebného postupu nebo jednotlivého zákroku, mělo by být takto projevené přání pacienta respektováno.