„Poruchami příjmu potravy je ohroženo jedno až pět procent dívek a žen od 14 do 30 let, trpí jí ale stále více i ženy středního věku a dokonce i školní děti. Svoji váhu si hlídají už šestileté školačky,“ uvedla lékařka.
Jídlo je pro tyto dívky spojeno s pocity viny. Přísná hladovka se u nich mnohdy střídá se záchvaty nezvladatelného obžerství. Vlohy k anorexii se dědí, spustit ji pak může poznámka někoho z okolí, že dívka je tlustá. Přitom jen v pubertě začala nabývat ženských tvarů.
Typický je příběh patnáctileté Lenky, která bojuje s anorexií dva roky. V patnácti letech měří 164 centimetrů a váží 46 kilogramů. Všechno začalo tím, že jednou celý den nejedla, až večer jablko. V noci zvracela. Pak přestala jíst, jídlo na školním výletě rozdala. Změny v chování si doma nikdo nevšiml. Až spolužačky, řekly to učitelce, ta to napsala rodičům.
„Musím přibrat na 48 kilogramů, jinak asi půjdu do nemocnice,“ píše Lenka na www.idealni.cz. I když si ale říká, že už začne jíst normálně, vždy když něco sní, má hrozné výčitky. Zvracet doma nemůže, hlídají ji. A tak se cítí tlustá, nafouklá. „Vůbec nevím, co se životem. Děsně se nenávidím. Nevěřím si, nejradši bych všechno skončila,“ píše dívka.
Podle profesorky Papežové vládne společnosti imperativ štíhlého ideálu. Pacientky dlouho své problémy s jídlem tají. Pokud se léčí, tak na interně, kde jim doplní infuzemi chybějící minerály a pomohou přibrat pár kilogramů. Rodiče nechtějí dát dítě léčit na psychiatrii. Léčba beze změny myšlení a přístupu ke svému tělu ale má jen krátkodobé výsledky.
Rodiče mohou svému dítěti pomoci tím, že budou výchovu orientovat na pozitivní hodnoty, ne jen na výkon a pěkný zevnějšek. Celá rodina by měla pravidelně usedat ke společnému stolu. Problém je ovšem o to složitější, že obvykle anorexií trpí dcery matek, které také mají nevyvážený vztah k jídlu. Rodinná terapie pak pomůže nejen dítěti, ale i rodičům.