Nikdo z nás se čas od času nevyhne drobným poraněním. Pokud například trávíte volný čas aktivním způsobem, vystavujete se zvýšenému riziku úrazů. Stejně tak děti, u nichž třeba nedostatek pozornosti často vyústí ve více či méně závažná poranění. Z jizev nebo zdlouhavého hojení ovšem nemusíme mít strach. Díky správnému ošetření budou rány brzy zacelené a aktivní odpočinek může pokračovat.
První pomocí by za každých okolností mělo být důkladné omytí rány čistou vodou. V dalších krocích se už ale moderní postupy s těmi klasickými rozcházejí. Zatímco většina z nás by říznutí a odřeniny zalepila suchou náplastí nebo převázala obvazem, odborníci doporučují ránu nevysušovat a naopak jí dodávat vlhkost. To nás kromě lepšího hojení ušetří i od bolestivého převazování a sníží riziko vzniku jizev.
„Každé poranění vylučuje tekutinu, která obsahuje řadu výživových látek a růstových činitelů. To přispívá ke správnému a rychlejšímu hojení. Moderní postupy se proto snaží vlhké prostředí v ráně spíš udržet, než ji vysušit,“ vysvětluje PharmDr. Irma Miklášová.
Po vyčištění rány by tak měla následovat aplikace speciálního hydrogelu, který vytvoří v ráně ideální prostředí pro efektivní hojení. Bude ji navíc chránit proti škodlivým bakteriím z okolí. Menší poranění poté zalepíme náplastí, větší zakryjeme nesavým materiálem a převážeme.
Domácí ošetření metodou vlhkého hojení je velmi efektivní i v případě menších popálenin prvního a druhého stupně. Postiženou kůži bychom měli nejprve důkladně omýt studenou vodou a šetrně ji očistit o mrtvé tkáně. Poté je již postup podobný jako u řezných ran či odřenin. Ošetřit takto můžeme i puchýře. K jejich propíchnutí bychom se ale v domácích podmínkách měli uchýlit pouze tehdy, je-li to nezbytné.
„Propichovat bychom měli jen opravdu velké puchýře, a to pomocí sterilní jehly. Hrotem jehly narušíme puchýř u kraje a pomocí sterilní tkaniny vytlačíme tekutinu ven. Poté aplikujeme hojivý prostředek a vše důkladně zakryjeme náplastí nebo nesavým materiálem a obvazem,“ radí Miklášová.
Metoda vlhkého hojení přitom není žádnou novinkou. První záznamy o jejím používání pocházejí již ze starověké Mezopotámie, další zmínky se objevují ve starém Egyptě a známá byla i Řekům a Římanům. Všechny tyto civilizace přidávaly do hojivých směsí med, který měl mimo jiné za úkol právě zachování vlhkého prostředí. Zavedení této metody do běžné praxe se nicméně podařilo až v druhé polovině dvacátého století.
Vložit komentář