V právních sporech zpravidla platí, že žalobce, tedy ten, který se domáhá nějakého plnění, je povinen tvrdit a prokázat, že pro přiznání tohoto plnění existuje právní důvod. Přestože soudy i další instituce mají obecně za úkol zjišťovat skutkový stav a vhodně na něj aplikovat právo, povinnost tvrzení a důkazní břemeno nese především žalobce sám. Ve sporech mezi pacientem a zdravotnickým zařízením je zpravidla třeba, aby pacient prokázal, že některý ze zdravotníků jednal protiprávně, že pacientovi vznikla určitá škoda na zdraví, a že tato škoda je následkem protiprávního jednání zdravotníka.

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalující musí prokázat, (nestačí jen tvrdit), že žalovaný jednal protiprávně. Před zahájením sporu by se tedy pacient měl ujistit, že má k dispozici, nebo bude schopen opatřit, potřebné důkazy. Může jít o důkazy listinné, například zdravotnickou dokumentaci, včetně výsledků vyšetření, (ne)souhlasů se zákroky a záznamů o provedení zákroků či o podání léčiv. Pokud se pacientovi podaří získat kopie těchto materiálů, může ještě před vyvoláním sporu kontaktovat jiného lékaře, kterému důvěřuje, a předložit mu získanou dokumentaci pro posouzení, zda z ní průkazně vyplývá, že došlo k léčebnému pochybení či jinému protiprávnímu postupu. Využít je možno i jiné důkazní prostředky, například výslechy svědků (lékařů či sester, kteří o pacienta pečovali, spolupacientů, rodinných příslušníků atd.), znalecké posudky a další expertní vyjádření ke zdravotnímu stavu poškozeného a průběhu jeho léčby, doklady o výši průměrného příjmu z minulých let pro prokázání ušlého zisku a podobně.

V medicínskoprávních sporech mimořádně záleží na důkazech. Přestože to může znít cynicky, lze s určitou nadsázkou říci, že před soudem je pravdou to, co se podaří prokázat. K neprokázaným tvrzením poškozeného obvykle nebude při rozhodnutí přihlédnuto.