Když se řekne první pomoc, každý z nás si může představit něco jiného, ale styčné body tam určitě najdeme. Hodně záleží na tom, v jakém stavu člověk, který naši pomoc potřebuje, právě je. Jsme-li na horách a vypadá to na zlomenou nohu, postižený s námi komunikuje, nohu znehybníme a přivoláme horskou službu. Když ale někdo v naší blízkosti bez jakéhokoli upozorňujícího signálu upadne v bezvědomí na zem, nestačí jen přivolat záchranku. Tady první pomoc znamená okamžité oživování v podobě zevní masáže srdce, a to skutečně IHNED! S každou ztracenou vteřinou času se totiž postiženému významně snižují šance na přežití a naše včasná reakce mu život může zachránit. Právě resuscitace neboli oživování je ale něco, čeho se bojíme, co nás znervózňuje. Máme obavy, abychom dotyčnému ještě více neublížili. Řada z nás dostala potřebné instrukce naposledy ve škole.

Většina z nás asi často netuší, jak pomoci člověku, který v naší blízkosti – například v nákupním centru – zkolabuje. Jediné, na co si často vzpomeneme, je zavolat krizovou linku. Bojíme se například toho, že postiženého ještě více poškodíme…

Obávat bychom se neměli. Každopádně si myslím, že samotný ten telefonát – když už nic jiného – je dobrý základ. Naše věda, která se snaží pacienty oživovat, se stále pokouší zjednodušovat záchranné postupy tak, aby byly dostupné opravdu každému laikovi, aby v popsané situaci rychle přiskočil, pomáhal a ničím se nenechal zdržet.

Jak vůbec poznáme, že je ten člověk v bezvědomí? A jak bychom měli následně reagovat?

Takový člověk potřebuje naši pomoc a potřebuje ji co nejrychleji, jde o čas. Je samozřejmé, že situace je pro laika-zachránce v tu chvíli emocionálně vypjatá. Nicméně na naší reakci může záviset život člověka, kterému se třeba zrovna zastavilo srdce. Na prvním místě je jistě přivolání záchranky – říká se tomu aktivace řetězce přežití – ale samozřejmě i podpora nebo pomoc postiženému na místě.

Jak poznáme, že je to vážné?

Není vůbec dobré nějak pacienta obracet, hmatat puls apod., to vše zdržuje. Jednoduché pravidlo je, pacient je v bezvědomí, já s ním zatřesu, on mi neodpoví, štípnu ho, nereaguje, je to vážné a měl bych přistoupit k dalším krokům.

Ještě než se k nim dostaneme, chci se vrátit k tomu, co jste říkal – že se dotyčnému třeba zastavilo srdce. To se děje nějaké ohrožené skupině? Je to člověk, který už trpí nějakým srdečním onemocněním anebo i takový, který nikdy neměl žádné příznaky a i jemu se tato příhoda může stát?

To je právě to nevyzpytatelné. Samozřejmě vyšší věkové kategorie jsou takovouto situací ohroženy častěji. Nicméně tak, jak nás život nutí sedět u počítače nebo někde jinde a méně se pohybovat a přesouvat se hlavně autem, společně s tím se riziko posouvá i do mladších věkových kategorií.

Také jste říkal, že jde o čas. Proč?

Je asi potřeba si vysvětlit, co se v těle pacienta odehrává ve chvíli, kdy se srdce zastaví. Znamená to, že nejcitlivější tkáň na nedostatek kyslíku – to je mozková tkáň – je bez přísunu kyslíku, bez přísunu živin a tuto situaci dokáže vydržet pouze 4 minuty. Poté dochází k nezvratnému poškození mozkových buněk.

Pokud jsme tedy zjistili, že je dotyčný člověk v bezvědomí, co máme dělat dál?

Měli bychom zavolat 155, rychlou zdravotnickou pomoc. K tomu, aby se člověk v bezvědomí jakž takž příjezdu záchranářů dočkal, mu musíme pomoci my zevní srdeční masáží. Pravidla pro její poskytování jsou velmi zjednodušená. Pacient je v bezvědomí, neodpoví na otázku, nereaguje na bolestivý podnět, má zástavu srdce, platí zevní srdeční masáž hned, umělého dýchání není zapotřebí. Masáž se provádí v počtu 30 kompresí ku – potom později s přibývajícím časem a příjezdem zdravotníků – 2 podpůrným vdechům. Tak jako je důležité číslo 155, tak také poměr 30:2. Frekvence stlačení hrudníku je velmi rychlá – 100 za minutu.

Takže umělé dýchání je nebo není nutné? Máme či nemáme ho poskytovat my?

Podle nejnovějších doporučení Světové rady pro resuscitaci pro laiky nutné není, důvodů je více. Ten nejdůležitější je, že laici měli z podpory ventilace – dýchání z úst do úst – vždycky veliké obavy. Váhali, ztráceli čas a tím pacient ztrácel šance na přežití. Zevní srdeční masáž samotná je v tomto případě vždy více, než nedělat nic.

V mnoha hollywoodských filmech vidíme, jak někteří zachránci začnou nemocného zběsile bušit do hrudníku. Jak by vlastně ta zevní masáž měla vypadat? Dá se předpokládat, že můžeme nemocnému například zlomit žebro?

Povídáme si o tom, že mozková buňka vydrží bez kyslíku 4 minuty. Masáží se snažíme dostat k mozkové buňce čerstvou krev a s ní kyslík. Všechno ostatní jde stranou. Zlomené žebro je jistě nepříjemné, ale tady jde o život. Musíme mít napjaté ruce, jedině tak totiž můžeme hrudník dostatečně stlačit. Malinko bych to rozvedl. Jde nám o čas, takže nic nepalpujeme (nehmatáme), nevyhledáváme, podíváme se na hrudník postiženého, střed hrudníku odhadneme pohledem a tam opřeme obě napjaté paže. Musíme být u postiženého tak blízko, aby horní polovina našeho těla byla nad jeho hrudníkem. Celou vahou horní poloviny těla stlačujeme hrudník. Komprese by měla mít hloubku zhruba 1/3 hloubky hrudníku.

Kdybyste to popsal co možná nejjednodušším způsobem, jedná se o velikou sílu, kterou na ten hrudní koš musíme působit? Poměrně těžko si to představíme a asi to není úplně snadné.

Je tam potřeba opravdu větší síly. Jde o to, představit si, že to nefunguje tak, že hrudník zmáčknu, tím zmáčknu srdce a vyženu z něj tolik krve, aby dotekla až do mozku a zase zpátky. Já vlastně z toho srdíčka vytlačím malý sloupec krve a musí zmáčknout znovu, abych vytlačil další. Musím mačkat opakovaně, pořád silně, až se dostanu na 30 kompresí (stlačení) za sebou, což mi naskládá ty sloupce – vzdálenost – mezi mozkem a srdcem. Teprve tehdy dosáhne krev nesoucí kyslík do mozku a je to efektivní.

Je to jako kdybychom si představili, že budeme skákat po zahradní hadici, tím se bude voda postupně vystřikovat.

Ano, to je moc hezké přirovnání.

Všichni, kdo už někdy člověka v bezvědomí oživovali, anebo přinejmenším absolvovali trénink masáže srdce na cvičné panně, potvrdí, že je to činnost skutečně fyzicky náročná. Je třeba si uvědomit, že masáž je třeba provádět do příjezdu záchranky …

Ano, je to tak. V podstatě má-li ten postižený mít nějakou šanci, musíme vydržet do příjezdu záchranky. Zevní srdeční masáží se dostáváme akorát na hranu, kdy má mozek alespoň trochu kyslíku k tomu, aby vydržel.  Definitivní řešení je tehdy, až přijde lékař záchranné služby s dalším vybavením, s léky, s defibrilátorem, s infuzí. Pokud do té doby s masáží přestaneme, znamená to, že jsme to všechno dělali zbytečně.

Řekl jste, že přijede lékař s defibrilátorem (mimo jiné). Jeden čas se hodně hovořilo o existenci a přibývajícím počtu automatizovaných externích defibrilátorů ve velkých prostorách, v halách letišť, hotelích apod. Možná, že i v supermarketu by nějaký mohl být. Mohl by nám v naší snaze pomoci. (?)

Určitě by nám mohl pomoci. To je takové velmi chytré zařízení, jednoduché na obsluhu, vše je na skříňce defibrilátoru vysvětleno v piktogramech. Uvnitř je malý procesor, který umí zhodnotit poruchu srdečního rytmu a umí určit, jestli je ovlivnitelná defibrilačním výbojem či nikoli. Obsluha pouze přístroj spustí, nalepí na hrudník elektrody tak, jak je na piktogramu uvedeno a – pokud přístroj zanalyzuje poruchu rytmu, která je defibrilací ovlivnitelná – vyzve zachránce ke stisknutí druhého knoflíku, a to je vlastně celá obsluha takového přístroje.

Vy sám jste zastáncem těchto zařízení?

Ano, samozřejmě. Já jsem tu obsluhu popsal velmi jednoduše, ale vždycky je lepší si to vyzkoušet „na sucho“ než hned rovnou v praxi. Školení absolvovali hasiči, policie, ale je vhodné i pro laické zachránce z rizikových skupin, to znamená příbuzné pacienta s nějakým srdečním postižením. Takovou „zkoušku“ je možné podstoupit třeba v rámci České rady pro resuscitaci neb o v rámci Katedry urgentní medicíny, což je institut pro další vzdělávání lékařů.

Pokud se budeme držet ilustrační situace v supermarketu, kde zkolaboval starší pán, nemůžeme opomenout, že ve chvíli, kdy se ho budeme snažit zachránit a udržet ho při životě do příjezdu záchranky, se okolo vytvoří hlouček „čumilů“, a ti by možná mohli i zapříčinit, že nás nakonec záchranná služba nenajde, protože nás v tom davu neuvidí. Jak situaci zvládnout i organizačně?

No, zvládnout dav je pochopitelně velmi náročné. Každopádně je vždy dobré, když zachránce na místě najde někoho, kdo mu pomůže. Nejde jen o to, vzít telefon a zavolat záchranku, ale ta záchranka se tam taky musí někudy dostat. V areálu obchodního centra je spousta různých věcí, stánky, košíky, je potřeba uvolnit průjezd, záchranáři s sebou mají vybavení, resuscitační vozík, je potřeba například i vyběhnout před to nákupní centrum, aby záchranka věděla, kde, kudy a kam, aby neztrácela čas.

Co když se nám taková situace stane doma a jsme tam sami?

Doma, pokud jsme úplně sami, je to vždycky složitější. Měli bychom začít tak, jak jsme si to popsali. Zevní srdeční masáží, kterou můžeme v nezbytně nutném případě nakrátko přerušit kvůli telefonátu na záchranku nebo k sousedům, aby nám přišli pomoct. Zase samozřejmě, když už potom resuscitace probíhá a nám se zdá, že všechno je v pořádku, už zbývá „jen“, aby pan doktor dorazil, je dobré myslet opět na průchodnost domu, aby nebyly zamčené dveře, naskládané věci v mezipatře apod.

Na krizových linkách dnes fungují i tzv. telekonferenční hovory, ve kterých je možné zachránce propojit přímo s lékařem nebo s operátorem lékařské záchranné služby, který nás dokonce navádí a radí člověku, který zachraňuje, co má dělat, jak to má dělat. Jsou popsány různé případy, kdy například prostřednictvím takového konferenčního hovoru člověk, který prodával ve stánku noviny, porodil dítě.

Je to tak, dispečerky záchranné služby jsou pro takovýto způsob komunikace cvičeny, dokážou udržet klid, dokážou zachránce „koučovat“ (navádět), vědí i kde je aktuálně sanita a za jak dlouho lékař dorazí. To vše samozřejmě přispívá ke klidu zachránce a tím i kvalitě laické resuscitace a pomoci. V případě takového rozhovoru je třeba mít na paměti, že je to dispečerka, kdo náš rozhovor ukončí.

Resuscitace v kostce: (v naší blízkosti zkolaboval člověk)

• Zavoláme linku 155 – rychlou zdravotnickou pomoc
• Zatřeseme postiženým – neodpoví, štípneme ho – nereaguje = bezvědomí, okamžitě zahájíme zevní srdeční masáž, bez umělého dýchání
• Masírujeme rychle – 100 stlačení za minutu, do hloubky cca 1/3 hrudníku nemocného, celou vahou naší horní poloviny těla
• Zkusíme přizvat pomocníka z řad okolostojících, aby nám pomohl s umělým dýcháním v poměru 30 stlačení hrudníku ke 2 podpůrným vdechům
• Nenajdeme-li pomocníka nebo nikdo není nablízku, je lepší zevní srdeční masáž bez podpůrných vdechů než vůbec nic
• Oživování provádíme celou dobu až do příjezdu lékaře rychlé zdravotnické pomoci

Na co nezapomenout a snažit se zajistit

• Průchodnost domu, chodby
• Odemčené dveře
• Je-li to možné, vyslat pomocníka, aby na viditelném místě (před domem, průchodem, supermarketem) vyčkal příjezdu záchranky, ať se lékař nezdržuje hledáním