Názory na sexuální výchovu, o jejímž zavádění ve školách se v Česku vedou bouřlivé debaty, se v zemích takzvané západní civilizace různí – mnohdy je nedostatečná, nezřídka je v rukou církve nebo je nepovinná. Často s ní nejsou spokojeni ani sami mladí lidé, jichž se tato záležitost dotýká nejvíce, a požadují její modernizaci včetně toho, aby ji vedli odborníci. Odpovědná místa mnohde jako by se odmítala přizpůsobit době.
Jedna z nejhorších situací je v silně katolickém Polsku, kde školy sexuální výchově nevěnují dostatečnou pozornost. Podle nevládní vzdělávací organizace Ponton ji často vyučují málo kvalifikované osoby včetně kněží a řádových sester, které místo toho, aby mládež o sexu informovaly, ji před ním straší, nebo o něm šíří mýty. A rodiče navíc mohou rozhodovat, jestli děti tuto výchovu absolvují. Sami žáci by si přitom přáli, aby jim výuku poskytovaly ideologicky neutrální a kvalifikované osoby.
Na Slovensku školáci samostatný předmět sexuální výchovy nemají, této problematice je věnována část učiva biologie, etiky a náboženství. Snaha nevládní společnosti pro plánované rodičovství prosadit do škol novou učebnici a metodiku sexuální výchovy neuspěla kvůli odporu katolické církve, která v tom viděla propagaci sexu. Neprošel ani obdobný návrh ministerstva zdravotnictví.
Náboženství ovlivňuje úroveň výuky i v Rusku, kde se proti zvláštnímu předmětu staví pravoslavná církev i konzervativní rodiče. Přitom země se potýká se značným výskytem nemoci AIDS i vysokým počtem potratů; podle některých odhadů až dvě ze tří těhotenství v zemi stále končí interrupcí.
S problémy se výuka o sexualitě potýká i v Rakousku, kde ministryně školství Claudia Schmiedová před časem přednášky o sexualitě zakázala, a to i v náboženské výuce, jelikož byly v rozporu s občanskou státní výchovou. Sexuální osvětu v mnohých školách totiž začala provozovat společnost Human Life International, která radikálně vystupuje proti potratům, homosexuálům či používání kondomů.
V USA sexuální výuku zajišťují jednotlivé státy, z nich zhruba dvě pětiny ji stanovily jako povinnou. V praxi ale takřka každý americký školák nějakou formu sexuálního vzdělání dostane, většinou ve věku od 12 do 18 let. Ovšem důraz se přitom klade na zdrženlivost a jen část států vyžaduje, aby do výuky byla zahrnuta antikoncepce. Těhotenství mladistvých tu přitom není neznámým jevem.
Ve Velké Británii není sexuální výchova povinná, její výuka závisí na ředitelích škol. Výuka o antikoncepci, bezpečném sexu a sexu vůbec do osnov zařazena být nemusí – žáci se dovídají povinně jen o pohlavních orgánech, rozvoji plodu či změnách v dospívání.
Německo se sexuální osvětou, a to povinnou, začíná už na základních školách v rámci prvouky. Později je tato problematika zařazena do biologie. A náboženské přesvědčení není důvodem k osvobození od školní sexuální výchovy, potvrdil loni i ústavní soud.
V Belgii je problematika sexuální výchovy začleněna přímo do hodin biologie, alespoň ve frankofonní části země.
I v tak laické zemi, za jakou by se dalo označit Česko, naráží sexuální výchova na potíže. K zahájení školního roku se konala demonstrace odpůrců sexuální výchovy. Její stoupenci přišli také – mimo jiné s transparentem „Nechceme zpět do středověku“. Sexuální výchova se přitom na některých školách učí už léta, třeba v rámci rodinné výchovy. Tři roky starý rámcový vzdělávací program navíc školám přímo ukládá poučit žáky o základních věcech v oblasti sexu.
Vložit komentář