Vyhláška ministerstva zdravotnictví číslo 207 z roku 1958 tehdy stanovila, že děti budou pravidelně očkovány proti TBC, záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, pravým neštovicím a dětské obrně. Česko, tehdy Československo, se v té době zařadilo také mezi první země na světě, které zavedly očkování takzvanou trivakcínou DITEPE (DI – difterie (záškrt), TE – tetanus, PE – pertuse (dávivý kašel).
Výsledkem celoplošného očkování byl rychlý pokles počtu dětí nakažených těmito chorobami. Dětský tetanus vymizel. Podobně i záškrt, proti kterému se očkovalo již od roku 1946, přitom ještě do roku 1952 bylo ročně záškrtem postiženo přes 9000 osob a umíralo na něj 300 nemocných.
U dávivého kašle bylo do roku 1958 hlášeno každoročně přes 30.000 případů onemocnění u dětí a více než 80 úmrtí ročně. Vysoká proočkovanost vedla koncem 70. let k snížení výskytu pertuse na minimum. Zákeřná nemoc, na kterou ve světě ročně umírají statisíce lidí, se však v posledních letech do Česka vrací. Letos od začátku roku do konce listopadu onemocnělo 599 dětí, čtyři a půl krát více než za stejnou dobu loni (v roce 1999 bylo evidováno 97 případů). Podle lékařů ovlivňuje zvýšenou nemocnost zřejmě to, že dětská populace mezi devátým a čtrnáctým rokem nemá už dost protilátek. Ministerstvo zdravotnictví proto nedávno rozhodlo o přeočkování dětí ve věku okolo 11 let.
Československo bylo dáváno za vzor v povinném očkování. Bylo dokonce prvním státem na světě, kde po zavedení celoplošné vakcinace v roce 1960 vymizela přenosná dětská obrna. Do té doby bývalo hlášeno 600 onemocnění a 50 úmrtí ročně.
Mezi největší úspěchy masivního očkování se řadí celosvětová likvidace varioly v roce 1979. V Česku skončilo pravidelné očkování proti pravým (černým) neštovicím v roce 1980.
Od roku 1969 se očkuje proti spalničkám a za posledních pět let nebyl zaznamenán jediný případ. Základ účinné prevence zarděnek dalo v roce 1982 očkování dvanáctiletých dívek, o čtyři roky později se pak rozšířilo na všechny dvouleté děti. Očkuje se proti příušnicím (1987), hemofilovému invazivnímu onemocnění (Hib, 2001) a jako velmi účinné je hodnoceno očkování proti virové hepatitidě B.
Rodiče si pro své děti vedle plošných, a tedy státem hrazených očkování, mohou zvolit i ochranu proti nebezpečné a život ohrožující pneumokokové infekci či meningitidě. Investovat do zdraví se jim vyplatí i v případě dnes již běžného očkování proti chřipce či klíšťové encefalitidě. Rozbíhá se i vakcinace proti lidským papilomavirům, která chrání před karcinomem děložního čípku, penisu a konečníku.
Obrovský přínos očkování, že vakcína chrání nejen očkovaného, ale i jeho okolí, zpochybňuje málokdo. Přesto má narůstající seznam celoplošného očkování i své odpůrce, kteří poukazují na vedlejší účinky a protestují proti zátěži dětí, očkovaných už od prvních měsíců po narození. Tady však už pomáhají moderní a šetrné očkovací látky jako hexavakcína, která ušetří až sedm aplikací, a od roku 2007 ji rovněž hradí stát. Mnozí rodiče kritizují i to, že na rozdíl od západní Evropy je vakcinace v Česku povinná a neúčast je trestná.
Ročně je v Česku hlášeno na 150.000 případů infekčních onemocnění, bez současného systému očkování by však toto číslo bylo dvojnásobné.