Ryby nejsou

Pokud by měli obyvatelé většiny ekonomicky vyspělých zemí splnit doporučení dietologů stran konzumace polynenasycených omega-3 mastných kyselin, museli by zvýšit spotřebu ryb dvoj- až trojnásobně. Ale kde vzít tolik ryb? Ne, že by nešlo vylovit více, ale není kde brát. Prudce přibývá rybích druhů, které lidé bezohledným lovem přivedli ke kolapsu. Příkladem jsou tresky v novofoundlandském šelfu. Jejich populace se zhroutila v roce 1992 a podle některých ekologů ke vzpamatování už nikdy nedojde. Enormnímu výlovu čelí například tuňáci.

Můžeme se zaměřit na akvakultury

Tam jsou ryby chovány ve velkých uzavřených mořských „silech“. Jde především o vysoce ceněné dravé ryby, např. lososy, tuňáky nebo kanicy. Ty je ale zapotřebí krmit živočišnou potravou získávanou opět z moře. Chov ryb v akvakulturách tak tlak na volně žijící rybí populace stupňuje. Na jeden kilogram masa dravé ryby z akvakultury padne v podobě krmiva 2,5 až 5 kilogramů masa jiných běžně lovených rybích druhů. Akvakultury mají i přímý negativní dopad na životní prostředí. Jsou zdrojem silného znečištění pobřežních vod. Velké množství dusíkatých zplodin z látkové výměny chovaných ryb, vylučovaných do vody, vytváří příhodné podmínky pro přemnožení toxických řas a to s sebou nese další problémy.

Omega-3 nejsou všespasitelné

Výsledky metaanalýz o vlivu těchto látek na chronické kardiovaskulární choroby a jejich prevenci, nevyznívají tak optimisticky, jak by se ze všeobecného doporučování omega-3 kyselin mohlo zdát. Efekty nebývají nijak velké, někdy jsou neutrální a výjimkou nejsou ani studie, kdy byl zaznamenám i stoupající počet úmrtí ve sledované skupině pacientů.
Omega-3 mastné kyseliny rozhodně nejsou všelékem na kardiovaskulární choroby a nedokážou anulovat výrazné působení dalších negativních vlivů jako je nadváha nebo kouření. Ještě méně výrazné jsou efekty v dalších oblastech léčby a prevence.

Riziko spojené s konzumací ryb ze znečištěného prostředí

Vysoké ekologické zátěži čelí hlavně velcí predátoři, jako jsou tuňáci, mečouni, žraloci a další velcí dravci z vrcholu potravního řetězce. V souvislosti s těmito druhy se stále častěji objevují zprávy o kontaminaci rybích tkání těžkými kovy (např. rtutí), polychlorovanými bifenyly nebo dioxiny.

Alternativním zdrojem omega-3 kyselin mohou být jednobuněčné mořské řasy

Právě ony jsou primárními producenty omega-3 a tvoří základ potravního řetězce v mořských ekosystémech. Z buněk řas se tyto látky dostávají až do organismu ryb. Lovem nebo pěstováním těchto řas bychom mohli získat velká množství polynenasycených omega-3 mastných kyselin. Pomoci by mohlo i genové inženýrství. Pracuje se například na tom, aby omega-3 byly produkovány geneticky modifikovanými kvasinkami nebo vyššími rostlinami, např. olejninami.