V Rusku se těší stoupající oblibě léčba psychických problémů za pomoci pohádek. „Byla jednou jedna princezna, která čekala na svého prince…,“ říká stále častěji psychoterapeut, anebo jeho klientka. Podle časopisu Russkij Newsweek jde o hotový fenomén a ve šlépějích pacientek, nespokojených se svým životem, kráčí stále více mužů.
Specialistů rychle přibývá. „Účastníků bylo mnohem více než loni,“ pochvaloval si po moskevském „oborovém“ festivalu Igor Vačkov, který stojí v čele sdružení více než dvou stovek „pohádkových terapeutů“.
Popularitu metody prý potvrzuje nejen zájem odborníků o kurzy zvyšování kvalifikace, ale i fronty diváků před kiny na filmy Alenka v říši divů či Avatar a množství čtenářů žánru „fantasy“, což jsou vlastně všechno „pohádky pro dospělé“.
Terapeut buď nechá pacienta, aby pohádku sám sepsal a pak při rozboru textu diagnostikuje potíže. Anebo vypráví sám a na příkladu pohádkové bytosti vysvětluje klientovi, v čem spočívá problém. Třetí cesta vede přes společnou analýzu klasických pohádek a čtvrtá přes inscenaci pohádkového představení, která má pacientovi usnadnit pochopení, co s ním není v pořádku.
„Není tak důležité, co člověk napíše, ale jaké prožitky do své pohádky vloží,“ vysvětlil časopisu terapeut z Permu Vladimir Vachramejev. Na úvod nechá každému z osmi členů skupiny sepsat během čtvrthodinky pohádku a pak celá skupina každý výtvor posuzuje. Například rozbor bajky o dávných bozích, hysterických a líných, kteří dřinu a problémy přenechávali bohyním, odhalil, že autorka na sebe vzala příliš mnoho mužské práce a ztratila svou ženskou identitu.
Zubařka Jevgenije z Vladimiru je přesvědčena, že právě pohádkovou terapií přišla ke štěstí. Ve třiceti už rezignovala na hledání manžela a smířila se s tím, že zůstane na ocet. Natolik se trápila nad přebytečnými kilogramy, kterých se nedokázala zbavit za pomoci diet a cvičení, že se styděla chodit do společnosti či na pláž. Až pohádka o spící princezně ji pomohla odpoutat se od komplexu vysněných parametrů „90-60-90“.
Manažer stavebního podniku Alexej zase svého šéfa, který jej bez odměny nechával po večerech v práci, popsal jako „zlého čaroděje, který z vysoké hory krutě vládne kdysi krásné zemi“. Léčba vedla přes pohádku o kouzelníkovi, který žil tak vysoko, že ani netušil, jak lidé v údolí žijí. Alexej překonal obavy a pohovořil si se šéfem, který skutečně neměl ani ponětí o jeho trápení.
Pacientce Marině zase pohádka o létajícím koberci pomohla překonat strach z létání, kvůli kterému odmítala služební cesty a tím pádem i vzestup na služebním žebříčku. Marina však kouzlu pohádek natolik propadla, že každou nepříjemnost nyní přetavuje v bajku – a její blízcí ji vřele doporučují další terapii, ale nějakou jinou, aby neunikala do pohádkového světa.
Koneckonců, i někteří „pohádkoví terapeuti“ jako Světlana Frolovová z Petrohradu, nyní více sázejí na pískoviště, kam posílají dospělé pacienty si trošku pohrát, aby si nad bábovičkami uvědomili své problémy.
A jak to dopadlo s princeznou, marně čekající na prince? Třicátnice Irena, jinak úspěšná personalistka v jedné moskevské firmě, zpočátku svou princeznu vysílala samotnou na lov princů. Ale stejně jako ona sama i princezna vždy narazila jen na ženaté „prince“ a po krátkých románcích zůstávala opuštěná. Pohádková terapie Ireně pomohla uvědomit si, že asi klade laťku příliš vysoko: vysněný „princ“ měl být zralý a zajištěný muž s postavou atleta a vytříbeným chováním. Žádný div, že všichni vhodní uchazeči už byli „rozebráni“. Teď randí s nezadaným třicetiletým právníkem, kterého postupně cepuje podle svých představ – a pohádková svatba je prý na spadnutí.
Vložit komentář