Zvláštní je, jak se při každém novém začátku objevují nové druhy strachu a prožívaných emocí. Zřejmě i to má co do činění s přibývajícím věkem.

Nejprve jsem se obávala rychlejší jízdy, s tím spojeného horšího ovládání vozu, havárie, úrazu, zničení, znehodnocení pracně nabytého auta. Tato řidičská etapa neměla dlouhého trvání, strach sice nezmizel, vozidlo mi „do krve“ nevešlo, ale alespoň nic z očekávaných katastrof nenastalo. Ještě aby, vždyť jsem tehdy zvládla najezdit „celých“ snad 200 km.

Po cca desetileté prodlevě v řízení jsem byla nucena usednout za volant znovu. Zaměstnavatel pravil, že musím. Vyfasovala jsem klíčky a velmi shovívavě a tolerantně mi bylo řečeno, ať to (auto) klidně rozbiju, hlavně, ať se mi nic nestane. Hned jsem byla klidnější. Pocházím z malého města, ovšem nyní jsem – na rozdíl od zkušenosti minulé – už byla v Praze. Byl to horor! Kolega a kamarád mi tenkrát vyvezl auto z nejrušnějšího centra na okraj, a tam jsme si vyměnili místa. Srdnatě setrval ve voze se mnou, nasazujíc vlastní život, abych se já mohla s řízením nějak pod jeho dohledem popasovat. Inu, první lekci jsme oba ve zdraví přežili. Dále jsem ho nechtěla obtěžovat. Poprosila jsem ale jiného kamaráda, který zná snad všechny silnice v republice, zdali by mi nedělal navigátora a pár jízd případně neabsolvoval se mnou. K mému údivu souhlasil. Pravda, hleděl vpřed přikurtován k sedačce trochu zaraženě, zato s velkým odhodláním. Svého úkolu se zhostil znamenitě. Nejen, že mi včas oznamoval, kdy se mám přeřadit do kterého pruhu, ale měl na mě úžasně uklidňující vliv. Když jsem kupříkladu panikařila, že auto za mnou se na mě moc lepí a co když při rozjezdu do kopce spadnu na něj, pravil „nemá stát tak blízko“. Když jsem brzdila dopravu pomalou jízdou a kdosi netrpělivý na mě blikal a houkal, kamarád utrousil „nic si z toho nedělej, jestli spěchá, měl vyjet dřív“. Po čase jsem našla dostatek odvahy k tomu, abych začala jezdit sama. Kamarádova navigačního talentu jsem ale využívala i nadále, protože trpím paranoidní obavou, že zabloudím, ztratím se a cestou do svého cíle objedu celou republiku. Na každý svůj výjezd jsem tedy měla pečlivě sepsaný itinerář cesty a nutno říct, že jsem vždy dojela naprosto přesně. Pro krizové případy byl kamarád ještě na telefonu. Když pak, po několika měsících znovu se mnou někam jel, v cíli prohlásil „jéé, teď už se s tebou ani nebojím“. To byla velká poklona, které jsem si náležitě vážila. Už už to vypadalo, že s mým řízením je vše na dobré cestě, když tu přišla zima a začal padat sníh. Jako naschvál mi bylo přiděleno fungl nové auto. Ne, že bych si snad nevážila toho předchozího, ale teď jsem znejistěla znovu v hrůze, co se stane, když novému vozu ublížím. Známe zákony schválnosti. Plod mého strachu na sebe nenechal dlouho čekat, projevil se hned při první jízdě rozbitým blinkrem. Příhoda se mi stala už při vyjíždění z parkoviště. Následně mi vůz začal všelijak klouzat a chovat se jinak než jsem byla zvyklá a to byl můj konec. V zimě jsem řídit odmítla a ve finále se moje absence za volantem protáhla na dalších mnoho let.

Roky přibývaly, aut na silnicích rovněž a já jsem si dlouho myslela, že jsem odsouzena k tomu, aby mě někdo vozil. Někdo – kdo na rozdíl ode mě – řídit umí. Pak se v mé mysli cosi zvrtlo a rozhodla jsem se, že jsem dost velká holka na to, abych musela být s každým odvozem pořád na někom závislá. I pojala jsem za svou myšlenku, že nazrál čas pořídit si vlastní vůz. Ne úplně nový (radši), ale schopný provozu. Myšlenka nabývala na objemu a intenzitě, a když už se mi podařilo nastřádat nějakou korunu ke koruně a vše se schylovalo k tomu, že auto bude, prohlásily mé zaměstnavatelky „je tady nové, volné auto, nechceš od něj klíčky?“ Krve by se ve mně nedořezal. NOVÉ auto? To už tady jednou bylo a víme, jak to dopadlo. Příležitost, zvědavost a touha po osobní svobodě sehrály svoji roli. Klíčky jsem (se srdcem v krku) přijala. Nemohla jsem uvěřit, jak jsou nová auta geniální a de facto se řídí sama a dost snadno. Pocit zodpovědnosti za udržení dobrého stavu ale u mě nadále trvá (ještě aby ne!) a strachy také nezmizely. Najezdila jsem asi tisíc kilometrů, a to jen po známých ověřených trasách. Trvá panika, že se ztratím, zabloudím, uvíznu, nebudu umět zaparkovat (jak prý je u žen obvyklé) apod. Po malinkatých krůčcích se to zlepšuje. Čeho jsem si ale před lety nestihla všimnout, bylo množství ukrutně a doslova za každou cenu spěchajících, nezřídka i agresivních řidičů, nedočkavých motorkářů a chodců i cyklistů nevážících si prokazatelně svého života. Ne, že bych snad objevila Ameriku, to jsou věci, které se často publikují, a řada spoluobčanů je zná na vlastní kůži. Z pohledu stále ještě začínajícího řidiče to ale představuje úzkost na druhou. Ať mi někdo vysvětlí, jaký sportovní prožitek má cyklista, prodírající se šňůrou aut a oblaky zplodin. Navíc se tento živočišný druh vyskytuje z mě nepochopitelných důvodů zásadně na nejužších a nejfrekventovanějších silnicích ve městě. Nejlépe tam, kde se mu auta nejobtížněji vyhýbají. Jak se zachovat v momentě, kdy jedu v jednom úzkém pruhu, vpravo mám cyklistu a zleva mě mezi protijedoucí šňůrou míjí motocyklista? Není to nějaký přetlak na jeden jízdní pruh? Musím říct, že někdy bych v takových situacích nejraději vzala „svého“ miláčka na záda a nesla ho. Někdo přece musí mít rozum. Jenže to nejde. Dokážu pochopit zálibu ve sportu provozovaném na kole, ale domnívám se, že se má odehrávat v prostředí k tomu lépe určeném. Cyklista bude dýchat zdravější vzduch a řidiči auta ušetří infarktové stavy. Chodci jsou kapitola sama pro sebe. I oni se více či méně často mění v řidiče motorových vozidel, nebo ne? Jak je možné, že při přecházení přes přechod – ovšem velmi často mimo něj – zapomenou na emoce za volantem a bez rozhlédnutí vkročí mezi rozjetá auta s pocitem, že řidič je vidí? Copak pud sebezáchovy už zcela vymizel?

Tak nevím, co v tom autě vlastně dělat dřív. Hlídat si zrcátka, značky, semafory, chodce přepadávající z chodníků a tramvajových ostrůvků do silnic, brzdová světla vozidla přede mnou, výtluky a jámy ve vozovce, práce na silnici, změnu řazení …. ??? Držte mi pěsti, ať se z toho nezblázním a já slibuji, že je budu držet zase vám.

Vaše Renata Mňuková