Někteří ho považovali za šarlatána spolčeného s ďáblem, tisíce lidí mu ale byli vděčni za uzdravení. „Vodní doktor“ Vincenz Priessnitz, od jehož úmrtí uplyne v pondělí 160 let, sice nebyl lékař, ale medicínu obohatil o metodu využívající léčebné účinky vody a stal se tak jedním ze zakladatelů hydroterapie. Ze své rodné malé horské osady učinil Priessnitz světoznámé lázně, podle jejichž vzoru vyrostly desítky vodoléčebných ústavů po celé Evropě.
„Kdybych neměl vodu, léčil bych vzduchem,“ říkal s oblibou Priessnitz, jehož medikamenty byly voda, pobyt na čistém vzduchu, jídlo či spánek. Jeho vodoléčebné lázeňské kúry zahrnovaly potní zábaly, studené koupele, lázně, sprchování a mokré zapařovací obklady. Nezbytnou součástí léčby byl pobyt a pohyb na zdravém vzduchu, pravidelná životospráva s dostatečným spánkem a odpoutání se od všedních starostí.
Proslulé jsou zejména takzvané Priessnitzovy obklady, které pomáhají k léčbě lokálním prokrvením. Na povrch těla se přikládá látka namočená ve studené vodě, ta se obalí igelitem a poté suchou látkou. Používají se například při angíně, laryngitidě, vysoké horečce, suchém dráždivém kašli, revmatických obtížích či k relaxaci kosterního svalstva.
Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 v Gräfenbergu (Lázně Jeseník). Léčivé účinky pramenité vody na zdraví objevil už jako mladý hoch a vyzkoušel je i na sobě, když mu v šestnácti letech koňský povoz těžce poranil hrudník. Priessnitz se vyléčil přikládáním studených obkladů, inspirován srnou, jež si chodila namáčet zraněnou nohu do lesní studánky. Zprvu léčil zvířata sousedů, a když uzdravil i několik lidí, začala se pověst o jeho „zázračné“ moci šířit a brzy překonala i hranice kraje.
Již jako třiadvacetiletý si založil ve svém rodném domě v Gräfenbergu jakousi ordinaci s neckami, která se stala prvním vodoléčebným „ústavem“ na světě. Pro narůstající zájem o jeho léčebnou metodu nechal postavit v roce 1826 lázeňský dvůr, kam se přiváděla teplá a studená minerální voda. V témže roce byl poprvé pozván k císařskému dvoru ve Vídní a od té doby začala jezdit do Gräfenbergu řada významných hostů, včetně lékařů, kteří studovali vodoléčebné metody a šířili je po světě.
Brzy se však také objevili závistivci, kteří Priessnitze několikrát zažalovali. Podle zákona z roku 1803 bylo totiž laikům vykonávání medicíny zakázáno a trestalo se žalářem až šesti měsíců. V roce 1829 tak Priessnitz pro nedovolené léčení strávil čtyři dny ve vězení. Stejně trpělivě jako přikládal své obklady vybojoval Priessnitz nakonec i povolení k činnosti.
Pomohla mu k tomu württemberská vláda, která chtěla zřídit ve své zemi léčebný ústav podle Priessnitzova vzoru a požádala panovnický dvůr ve Vídni o dobrozdání. Na jeho základě pak v roce 1838 dostal povolení k definitivnímu provozu lázní i Priessnitz, jemuž v roce 1846 rakouský císař Ferdinand V. udělil i zlatou medaili I. třídy.
Vincenz Priessnitz zemřel ve svém rodišti v pouhých 52 letech. V závěti odkázal lázně synovi pod podmínkou, že se stane vodním lékařem, a než dostuduje, pověřil vedením ústavu Josefa Schindlera. Tento lékař a vlastník vodoléčebných lázní Potočná v Jizerských horách lázně Jeseník (tehdy ještě Gräfenberg) výrazně rozšířil a umožnil v nich medicínské studium vodoléčby.
Pod vedením psychiatra Josefa Reinholda (1885-1947) se z Lázní Jeseník stalo světoznámé neurologické středisko, kde se začaly léčit neurózy všeho druhu. Po druhé světové válce byla léčba zaměřena též na neuropsychiatrická onemocnění, ale i na nemoci cest dýchacích či odstraňování následků otrav těžkými kovy. Po roce 1989 byly lázně zprivatizovány v Priessnitzovy léčebné lázně a.s., které dnes nabízejí procedury zaměřené mj. na nemoci oběhového či dýchacího ústrojí, nemoci kožní a ženské či poruchy duševní.
Vložit komentář