Slzný povrch oka má tři vrstvy – přímo na rohovce či spojivce je hlenová vrstva, kterou produkují tzv. pohárkové buňky spojivky, druhou je vodná vrstva ze slzných žláz a obě tyto vrstvičky jsou kryty olejovou vrstvou, která je produkována tzv. meibomskými žlázkami na okraji víček.

Příčin vzniku syndromu suchého oka je mnoho. Je to snížená výkonnost žlázek či jejich zánik v důsledku chorob (například autoimunních onemocnění), užívání některých léků (třeba některých antialergik), či hormonální stav. Poměrně často se toto onemocnění vyskytuje u žen po menopauze.

Potíže začínají nenápadně, ale postupem času se zhoršují. Nejčastěji si pacienti začnou stěžovat na pálení v oku, pocit cizího tělesa (písku), někdy svědění, v pokročilejších stadiích i na bolest a výraznou světloplachost. Pokud je poškozena pouze jedna vrstva, pak si pacienti paradoxně mohou stěžovat na zvýšené slzení, což si  vysvětlujeme tím, že dochází reflexně k zvýšení produkce vodné vrstvy při nedostatečné produkci dalších dvou (hlenové a olejové).

Prašné, zakouřené či klimatizované prostředí potíže zhoršuje.

Velmi málo příčin syndromu suchého oka lze odstranit, a tím onemocnění vyléčit. Základem léčby je proto nahrazení slz přirozených umělými. U mírných potíží se aplikují 4 – 5 x denně přípravky, jichž je k dispozici v lékárnách již celá řada. Existují i slzy ve formě gelu nebo masti. Dále přichází v úvahu léčba chirurgická (uzávěr slzných bodů) případně lokální podání cyklosporinových či antibiotických očních kapek. Vhodné jsou i masáže víček, důležitá je úprava pracovního i domácího prostředí, omezit pobyt v klimatizovaných, zakouřených a prašných prostorech.

Bez léčby se syndrom suchého oka může rozvinout v extrémním případě v celkový zánět a končit ztrátou oka.