Co je to strach, co fobie a odkud se berou?

Dá se říct, že fobie je synonymem pro strach. Je to v podstatě to samé – emoce, která se pod nimi skrývá, je úzkost. Úzkost, dá se říct také panika, vystupňovaná v krátkém časovém intervalu. Pokud má úzkost konkrétní motiv – mám úzkost z něčeho – mohu říct, že mám strach, fobii. Úzkostné prožívání je člověku blízké. Strach nás provází celou historií a má velmi pozitivní aspekt. Bez úzkosti bychom nebyli lidmi. Pravděpodobně bychom nemohli být tak vyspělí, jak jsme. Vlastně všechen pokrok je dán tím, že potřebujeme přijít na to, co se skrývá za tím, čeho se bojíme. V běžných životních situacích potřebujeme jistou míru úzkosti, abychom dokázali normálně reagovat.

Dá se říct, že strachy, které provázejí lidstvo od nepaměti, jsou součástí pudu sebezáchovy?

To je trochu složité. Pud sebezáchovy je jen jednou z extrémních forem, jak zachovávat vlastní existenci. Úzkost se týká asi daleko širších souvislostí, nejenom boje o přežití. Je ale pravdou, že na to jsme naprogramovaní. Musíme si říct, že v současné době žijeme velice bezpečný svět. Byť to zní možná překvapivě, ale v každodenní realitě se nesetkáváme dnes a denně s bojem o přežití, jak jsme na to byli naprogramovaní během vývoje člověka jako živočišného druhu. Mozek a mozkové struktury se vyvíjely tisíce generací, kdežto svět v tomto aranžmá jak je teď, tak žijeme možná několik desítek generací, takže mozek zatím neměl možnost vývojem se přetvořit. To znamená, že vždycky máme v těch hlubokých starých strukturách mozku naprogramované to, že pokud přichází nějaké nebezpečí, spouští se reakce boj nebo útěk, která souvisí s vysokým stresem, s celou řadou fyziologických procesů jako vyplavování adrenalinu, zvyšování krevního tlaku, svalové napětí. To jsou všechno příznaky, které prožíváme v běžné úzkosti. Začne nám bušit srdce, tlak se zvýší, zbledneme, protože svaly se připravují na boj nebo útěk, to znamená, že krev se nahrne do svalů, abychom mohli vykonat nějakou akci.

Někdy máme takový divný svíravý pocit okolo žaludku. To naznačuje, že máme strach, ale často ještě nevíme z čeho. Co to je, odkud se tohle bere?

Chci ještě zopakovat, že jistá míra úzkosti je sebezáchovná, potřebná k běžnému životu, abychom mohli promptně reagovat na nově vzniklé situace, abychom nebyli příliš letargičtí, abychom dokázali vykonat nějakou akci, kterou náš svět vždy vyžaduje. Svíravé pocity okolo žaludku – každá úzkost prochází nějakými fázemi – jsou asi závislé na nějakém podnětu, čeho se bojíme, co tu úzkost vyvolává a na nějakých osobních danostech. Každý jsme nějaký, jsou lidi úzkostlivější a jsou lidi méně úzkostní, kteří si z ničeho nic moc nedělají. To pravděpodobně souvisí s nějakou genetickou výbavou, kterou nemáme zatím přesně prozkoumanou. V této oblasti, co se týká intenzity, můžeme mluvit o úzkosti jako o něčem přirozeném, ale také máme ordinace plné klientů, kteří přicházejí s úzkostí, která je obtěžuje, která je přílišná. To znamená, že tam někde by se dala dát hranice toho, co je patologická úzkost a co je úzkost, která k životu patří a to je v míře osobního dyskomfortu, tedy co ještě snesu a s čím už potřebuji nějak pomoct. Nechci dělat patent na to, že psychiatři nebo psychologové jsou jediní, kteří s úzkostí dokáží pomoct, máme i jiné skupiny od profesionálů přes duchovní a různé léčitele anebo „jenom“ blízké lidi, kteří jistě dokážou člověka, který trpí úzkostí, odúzkostnit. Ta intenzita často souvisí právě s těmi tělesnými příznaky. Ty často vyvolávají bludné kruhy, tzn., že když mě začne brnět okolo žaludku, já znejistím, co se to vlastně děje s mým tělem, jsem z toho ještě více úzkostnější a zcela přirozeně se k tomu přidá ještě bušení srdíčka a tímto se to může rozvinout až do panické ataky a přitom jdeme po linii, kde vůbec neznáme důvod toho strachu – není to strach z něčeho. Je to jenom myšlenkový proces strachu o sebe sama. Pak je tu druhá linie, po které se můžeme vydat v tomto uvažování, co se týká podnětu, kde můžeme říct, že je přirozené bát se v noci na neznámém místě, kde jsem předtím četl, že tam přepadli několik lidí. Na druhou stranu nám někdy přijdou zcela nepřirozené strachy z pavouků nebo strach z některých věcí, z kterých většina lidí strach nemá. Tam můžeme považovat za neadekvátní tu intenzitu strachu, která by byla normální, jenom ten podnět je neadekvátní a může toho člověka velmi omezovat v běžném životě.