Irena chodila do práce čím dál tím později. Když ji šéf opakovaně načapal, že svůj počítač zapíná až v poledne, dal jí výpověď pro zanedbávání pracovních povinností. Irena byla tedy nezaměstnaná. Místo sociální podpory, o kterou žádala, by však spíše potřebovala léčbu. Příčinou jejích pozdních příchodů na pracoviště byl neovladatelný strach opustit domov. Jakmile překročila práh, už se vracela, aby zkontrolovala, zda vypnula žehličku, kávovar, zda jsou zavřená okna. Někdy ji donutila vtíravá myšlenka ohrožení bezpečí domova k úprku z autobusové zastávky. Časem se tak vracela i pětkrát. Naštěstí se po čase svěřila své lékařce, která jí zajistila pomoc. Její potíže charakterizuje odborná diagnóza jako obsedantně kompulzivní poruchu. Česky by se řeklo, že Irenu ovládaly nepříjemné, obtěžující vtíravé myšlenky, jež byly tak naléhavé, že je musela poslechnout.
Jistě si vzpomenete na školní léta, kdy jste při cestě do školy počítali okenní tabulky, dlážděnou mozaiku chodníku a říkali si: „Když napočítám devadesát světlých okének, tak mě učitelka nevyvolá z matyky!“ To je příklad nevinného dětského rituálu. Jsou i rituály veskrze prospěšné: vlažná sprcha navozující spánek či procházka před nedělním obědem. Ale jsou také rituály působící duševní trýzeň a rituály doslova devastující osobnost i mezilidské vztahy.
Blanka už nestačí zvládat ani běžné práce v domácnosti a do práce chodí jen na částečný úvazek a ještě nestíhá zadanou práci. Téměř veškerý čas totiž vyplňuje vykonávání přesně stanovených rituálů. Před sedmi lety vypadla její tehdy osmiměsíční dcera z kočárku. Nic se jí nestalo, ale od té doby trpí Blanka úzkostí, že v důsledku její nedostatečné péče se dceři stane neštěstí. Aby tyto myšlenky zahnala (neutralizovala), musí vykonávat řadu přesně definovaných činností – ráno ustlat postele tak, aby přikrývky nikde nepřesahovaly okraj postele, polštáře se nesmí dotýkat, pak se myje přesně stanovanými pohyby, snídani prostírá též v přísně dodržovaném sledu. Když se zmýlí a předem daný postup poruší, musí začít od začátku. To jí zabere spoustu času a ani pomoc manžela už nestačí. I jeho nutí, aby se choval stejně jako ona. To začalo komplikovat rodinný a partnerský život natolik, že pár skončil v manželské poradně. Při pohovoru pak vyplynulo, že příčinou nesvárů není v první řadě problém mezilidských vztahů, ale Blančina duševní choroba.

Obsedantně kompulzivní porucha byla až do 80. let minulého století považována za vzácnou psychiatrickou chorobu. Její výskyt v populaci se odhadoval zhruba na půl promile. Teprve výzkumy v posledních desetiletích prokázaly, že jde o onemocnění poměrně rozšířené. Trpí jím 2 – 3 % běžné populace. Jde vždy o nemoc s chronickým průběhem a nejistou prognózou. Mnohdy ji bývá těžké včas rozpoznat a pacienti vyhledají odborníka někdy až po desítkách let trvání, tedy v době, kdy jim už nemoc znemožňuje normální život. Často se totiž její projevy zaměňují za běžné povahové rysy konkrétního člověka, například za puntičkářství či perfekcionalismus, pořádkumilovnost, čistotnost. Okolí je považuje, do určitého stupně, za kladné vlastnosti a oceňuje je uznáním. To, co však druzí nevidí, je vzrůstající duševní utrpení nemocného. Mnoho postižených se za své rituály stydí, nebo je pokládá za normální. Někdy se na chorobu přijde, když pacient vyhledá lékaře pro zcela jiné potíže.

Milan přišel ke kožnímu lékaři s ekzémem rukou a předloktí. Při rozhovoru s dermatologem se mladý muž přiznal, že si denně padesátkrát myje a dezinfikuje ruce. Bojí se, že jinak dostane infekci a nakazí svou rodinu a přátele. Proto ani holou rukou nesáhne na kliku, zábradlí, zkrátka na všechny předměty, jichž se dotýká mnoho lidí. I v létě nosí rukavice, které každý den pečlivě pere a dezinfikuje.

Projevy obsedantně kompulzivní poruchy jsou přepestré a mohou se týkat téměř všech oblastí činnosti člověka. Pro vysvětlení si tuto chorobu můžeme rozdělit na dvě složky. První, tzv. obsese, jsou nutkavé, opakující se vtíravé myšlenky nebo představy, které většinou nemají racionální důvod, ale vyvolávají u nemocného značnou úzkost. Pacient si obvykle bývá vědom jejich nesmyslnosti. Aby se zbavil úzkosti, snaží se tyto myšlenky „neutralizovat“ jinými myšlenkami nebo chováním, tzv. kompulzí. Tato druhá složka má právě podobu opakovaných nesmyslných rituálů. „Odměnou“ za jejich provedení bývá dočasné snížení úzkosti. Tím však problém není vyřešen. Obsese se objevují zpravidla čím dál tím častěji a kompulze jsou pak vykonávány s ještě větší „pílí“ a úsilím. Začarovaný kruh se uzavírá.
Téměř u všech pacientů s obsedantně kompulzivní poruchou se vyskytuje také vyhýbavé chování. To znamená, že se tito lidé vyhýbají situacím, které jejich obsedantní myšlenky navozují. Proto si nemohou vyzkoušet, že jejich katastrofické scénáře jsou nereálné. (Milan se nedotkne kliky, a tak se nemůže přesvědčit, že se tímto způsobem nenakazí.) U mnoha pacientů se k trápení s nutkavými myšlenkami přidává i deprese.
Situaci ještě zhorší, když nejbližší okolí s nemocným přistoupí na „jeho hru“. Leckdy jsou rodinní příslušníci vedeni snahou chorému pomoci, ale tím, že přijmou spoluúčast na rituálech, pacienta utvrzují ve správnosti jeho chování a chorobu tím „posilují“.

Léčba je známá. Trvá však řadu týdnů až měsíců a léky bývá nutné brát ještě poměrně dlouhý čas po vymizení příznaků. Úspěšné bývají přípravky, které ovlivňují metabolismus serotoninu. Nedílnou součástí by měla být i psychoterapie, při níž se pacient učí formou postupných kroků přehodnocovat své vtíravé myšlenky (kognitivní rekonstrukce). Například Blanka by měla přijmout myšlenku, že určitá míra strachu o dítě je zcela normální, a že se o ně stará, jak to nejlépe v daných podmínkách jde. Další fází je vystavení se situacím, které vedou k zmíněným myšlenkám (expozice): Milan si v určité fázi léčby dovede sáhnout na kliku. Poslední fází je zábrana provedení rituálu a volba odměny, když k rituálnímu chování nedojde.
Cesta, kterou musí pacient se svým terapeutem projít k návratu duševní pohody, není krátká ani snadná, ale vyplatí se jí projít až do konce.

Co by měl vědět nemocný:

1. Není zač se stydět. Nutkavé myšlenky a rituály nejsou projevem slabé vůle, ale nemoci.
2. Nejste sami. Obsedantně kompulzivní poruchou trpí minimálně každý padesátý člověk na Zemi. Muži jsou postiženi stejně často jako ženy. Nejčastěji začíná v dospívání a v mladé dospělosti.
3. Promluvte si se svým lékařem o vašich potížích. Bude-li je bagatelizovat, jděte za jiným.
4. První zlepšení lze očekávat třeba až za 3 měsíce od počátku léčby – buďte trpěliví.

Co by měli vědět blízcí nemocného

1. Neobviňujte nemocného. Jde o chorobu podobnou jako třeba zánět slepého střeva nebo zápal plic. A ty byste přece nikomu nevyčítali.
2. Jednání nemocného není namířeno proti vám. Vyčítáním a moralizováním chorobu jen zhoršíte.
3. Nenechte se vtáhnout do jeho rituálů!!
4. Pomozte pacientovi v léčbě. Neodrazujte jej od návštěvách u psychiatra, nerozmlouvejte mu užívání léků. Oceňte každý pokrok.

Všichni máme nepříjemné myšlenky. Ne všichni však trpíme obsedantně kompulzivní poruchou. Jak to rozlišíme?
Situace: Než odejdu z domu, zavřu okno. Na chodbě mě napadne: „Opravdu jsem zavřel/a okno?“
Příklad chorobného myšlenkového postupu: Otevřeným oknem k nám vleze zloděj, vykrade byt a ještě ublíží dětem, až se vrátí ze školy. Přijde bouřka a otevřeným oknem vletí blesk, který zapálí byt, pak dům a spousta lidí uhoří. Následuje úzkost a návrat domů zkontrolovat okno.
Příklad zdravého myšlenkového postupu: Určitě ano, ještě se mi nikdy nic takového nepřihodilo. A i kdyby ne, tak se nejspíš nic nestane, nanejvýš k nám naprší. Cítím uklidnění zapomínám na okno a pokračuji v cestě do práce…