Lidé, kteří zažili onkologické onemocnění, několik operací, chronickou úpornou bolest, říkají, že utrpení spojené s tělesnou bolestí je směšné ve srovnání s utrpením deprese. Od bolesti v duši neexistuje odpočinek, neexistuje poloha, která by přinášela úlevu, nelze na ni zapomenout. Bere jakoukoli radost ze života a znemožňuje soustředěně vykonávat jakoukoli činnost. Krade spánek, přátele, partnera, práci… Deprese je strašná nemoc. Postižený za ni nemůže stejně jako nemůže za zánět slepého střeva. Oběma je společné, že je nelze rozmluvit a vyléčit pouhým dobrým slovem, že si od nich sám pacient nepomůže. Obě onemocnění však lze léčit.

Proč mluvit o depresi

Depresi se věnuje hodně pozornosti nejen ve výzkumu, v péči o pacienty, ale především i v osvětě – tedy lépe řečeno informovanosti jak mezi laickou veřejností, tak mezi odborníky. Smutným faktem je totiž skutečnost, že je diagnostikována a léčena méně než polovina nemocných. Důvodů, proč více než polovina lidí trpících depresí není léčena, je několik. Jedním z nich je obava z negativního označení (stigmatizace) být psychiatrickým pacientem. Může jít i o skutečnost, že depresivní pacient prostě nemá sílu vyhledat pomoc. Dalším důvodem je i fakt, že deprese se může projevovat netypickými příznaky. Nemocný se stěžuje na nespavost, nechutenství, bolesti hlavy a břicha, „těžká“ rána (bez předchozího abusu alkoholu), nezájem o sex (depressio mentis sine depressione = duševní deprese bez deprese). Praktický lékař pak pátrá po tělesné příčině potíží, a diagnóza deprese se oddaluje.
Přitom jde o velmi vážné, smrtelné onemocnění (končící až v 15 % sebevraždou, v případech, kdy je provázena navíc úzkostí, je sebevražednost ještě vyšší), které však lze léčit. Celoživotní riziko vzniku deprese je u žen až 25 %. To znamená, že čtvrtina žen prodělá alespoň jednu ataku. U mužů je v nižším věku výskyt deprese nižší (ale je zde více návykových onemocnění, například alkoholismu), s věkem se rozdíly vyrovnávají. I tak každý desátý muž onemocní depresí.
Deprese se stává čím dál častější chorobou. Podle prognózy Světové zdravotnické organizace bude deprese kolem roku 2020 na druhém místě po kardiovaskulárních onemocněních v příčinách zdravotních problémů vedoucích k pracovní neschopnosti.

Víme-li proč, umíme pomoci

Nejnovější poznatky nasvědčují tomu, že se musí sejít několik rizikových faktorů, aby došlo ke vzniku deprese. Jde o biologické faktory: na předním místě je nutno uvést odlišný metabolismus důležitých látek v mozku (hovoříme o depleci – chybění – monoaminů, dopaminu, serotoninu atp.), dále mezi ně patří některé látky (například reserpin, nebo určité léky), ale i viry, endokrinologická onemocnění (třeba nedostatečná funkce štítné žlázy), dlouhodobý vzestup určitých, tzv. stressových hormonů (například kortizolu, který může dokonce způsobit skutečné změny v mozku, třeba zmenšení oblasti, které se říká hippokampus – brány stresu). Genetická vloha zase určuje, zda je jedinec citlivý k ostatním (zevním) faktorům, které mohou spustit depresi. Psychologické rizikové faktory jsou takové události, které zásadně mění život jedince (ztráta milované osoby, ale třeba i dlouhodobá nezaměstnanost, život v nevyhovujících podmínkách…) Posledním rizikových faktorem jsou naučené typy reakcí na určité situace (kognitivní schémata), zejména tzv. „naučená bezmocnost“ (ať se zachovám jakkoli, stejně to nebude nic platné), k níž může dojít například po ztrátě rodiče v útlém dětství, kdy chybí jedinci vzor chování.
Známe-li alespoň základní schéma dějů, které vede k vzniku deprese, můžeme nemocnému mnohdy pomoci. Naprostá většina autorů se shoduje, že léčba spočívá v podávání antidepresiv a v psychoterapii.
Moderní antidepresiva mají v současné léčbě deprese zásadní význam. Hlavní snahou lékaře je totiž v co nekratší době zmírnit utrpení depresivního pacienta. V posledních dvou desítkách let byly vyvinuty přípravky, které jsou prosty nežádoucích účinků, které byly časté u starších léků. Je pověra, že mění osobnost člověka, tlumí prožitky a otupují. Jejich funkcí v  je zajistit v mozku dostatek dopaminu a serotoninu, ovlivnit mozkové receptory, aby přenos signálů mezi nervovými buňkami fungoval. Při depresi, zejména trvá-li déle, dochází k organickým změnám v mozku a antidepresiva tyto změny napravují. Chybou je předčasně a náhle ukončit léčbu.
Úlohou psychoterapie (například kognitivně behaviorální terapie, interpersonální terapie…) je naučit pacienta „výhodnějším“ reakcím (kognitivním schématům) na denní situace, které pro něj dříve představovaly rizikový moment.
Profesor Höschl, jeden z našich předních psychiatrů, to při jedné ze svých přednášek vysvětloval na všem známém příkladu, kdy hned po ránu, při dobíhání autobusu člověk šlápne do psího exkrementu. Jedinec s „depresogenním“ kognitivním schématem začne v duchu bědovat: „Mám pořád smůlu, zrovna dneska, když mám tak důležitou schůzku se mi tohle musí stát, kolegové se mi budou posmívat, přijdu pozdě, když se půjdu přezout, přijdu o kšeft a o práci, žena se se mnou rozvede a nebudu se moci postarat o děti…“
Člověk s „normálním“ kognitivním schématem si v této situaci řekne: „To je klika, že jsem si vzal boty…“
Pomocným metodami v léčbě deprese jsou například i fototerapie, mozková a nervová stimulace (el. proudem), spánková deprivace (omezení spánku a spánkový posun). Pohybová terapie má (i podle velkých klinických studií) velký význam. Aerobní cvičení – delší než 30 minut navodí produkci endorfinů a dopaminu. K tomu, aby však cvičení nahradilo antidepresiva, by bylo zapotřebí intenzivního pohybu v délce několika hodin denně.

Život s depresivním člověkem

Deprese narušuje vztahy s okolím. Člověk v depresi se trápí sebeobviňováním, reaguje negativně na povzbudivé podněty. Cítí se neschopen zajistit základní požadavky, o nichž si myslí, že je okolí od něj vyžaduje (což nemusí být pravda). Za příklad může sloužit opět příměr prof. Höschla, který charakterizoval pocity a neadekvátní sebeobviňování myšlenkami pacienta: „Kdybych mamince koupil housky, tak by nešla ven, neupadla by a nezlomila si krček stehenní kosti. Neležela by měsíc v nemocnici a nezemřela by pak na zápal plic. Jsem zodpovědný za její smrt. Jsem nehodný a nezasloužím si žádnou radost…“
Pocity viny vyplývají i z toho, že se depresivní člověk necítí tak, jak by se měl cítit, což působí vnitřní konflikt (ač si ho nemocný neuvědomuje). Například: „Blíží se Vánoce, všichni se radují, že budou svátky, a já ne. Vím, že bych měl mít radost, ale cítím se o to hůře, protože ji necítím.“ Mnozí pacienti takto prožívají třeba i příchod jara. („Sluníčko konečně svítí, ptáci zpívají, rozkvétají květiny – ksakru, proč mě to netěší. Jsem špatný, že se nedovedu radovat…“)
Vymlouvat depresivnímu jeho pocity je nesmysl a naprosto se míjí účinkem. Radit skutečně depresivnímu pacientovi, aby myslel na něco příjemného, je totéž, jako radit člověku se zlomenou nohou, aby si dal už konečně ty kosti k sobě, protože kdo se na to má dívat… (Opět slova prof. Höschla).
V nejbližším okolí nemocného mohou jeho projevy (zejména při dlouhodobé depresi) vyvolat pochybnosti, pocity viny v partnerovi a následně i jeho agresivitu. Pocity partnera mohou charakterizovat věty: „On/ona je smutná (nereaguje, nesměje se, je utrápený/á). Proč je smutný/á? Něco dělám špatně? Co dělám špatně? Nerozumím tomu!“
Bohužel, ten, kdo depresi neprožije, se nemůže do nemocného vcítit. Nechápe, že se na jeho chorobných pocitech nepodílí a nenese za ně vinu. Bohužel většinou ani neví, co může pro svého partnera učinit – pomoci mu k odborníkovi. To je jediná možná cesta ven ze začarovaného kruhu. Depresi lze léčit a naprosté většině případů vyléčit. S léčbou normální život nekončí, a přestože se člověk stává psychiatrickým pacientem, normální život začíná.

Příznaky deprese  (podle Cyrila Höschla)

• Depresivní nálada
• Příznaky přetrvávají déle než dva týdny
• Nápadný pokles zájmu či potěšení v dříve oblíbených činnostech
• Ztráta sebedůvěry a sebeúcty
• Významný hmotnostní úbytek nebo přírůstek
• Nespavost nebo nadměrná spavost
• Pohybový neklid či naopak „ztuhlost“
• Únava či ztráta energie
• Pocity zbytečnosti či nepřiměřené viny
• Snížená schopnost myslet a soustředit se
• Vracející se myšlenky na smrt nebo sebevražedné tendence
• Narušení v sociálních, pracovních a dalších důležitých oblastech života
• Tyto příznaky nejsou důsledkem drogy, ani tělesného zdraví (například onemocnění štítné žlázy)
• Příznaky nejsou vysvětlitelné „normálním“ zármutkem, například po ztrátě blízké osoby atp.

Proč funguje čokoláda

Když člověk spolkne čokoládu, zvýší se v krvi koncentrace inzulínu, který usnadňuje vstup látek podporujících metabolismus serotoninu do mozku. Tryptofan, který je jednou z nich, je dokonce v čokoládě obsažen. Navíc je v ní příznivě působící hořčík. To vysvětluje fakt, že mnoho lidí „léčí“ zejména zimní depresi čokoládou – a tloustnou.

Chorobné štěstí

Část pacientů, u nichž se vyskytne deprese, trpí tzv. bipolární poruchou, čili jak se dříve říkalo manicko-depresivní psychózou. Záchvaty deprese jsou na určitou dobu vystřídány manií, tedy stavem, kdy se jedinec cítí nabit energií, myslí si, že všechno zvládne, nemusí spát, hodně jí a má zvýšenou potřebu sexu. Při vystupňované manii však nejde o příznivý stav. Sami nemocní nevědí, co v příštím momentu provedou. Je ohroženo jejich rodinné zázemí, zaměstnání i zdraví. Manie nemusí mít až tak jasné projevy. Může jít i o tzv. hypomanii, kdy se postižení cítí velmi výkonní, mají skvělé nápady, „září“ ve společnosti, stačí jim spát dvě až tři hodiny, aniž by pociťovali nedostatek spánku. I hypomanie však bývá po hodinách až dnech vystřídána opět „klasickou“ depresí. Na bipolární poruchu však obvykle platí jiná léčebná opatření. Pacienti se však s docela příjemnou hypomanií lékaři nesvěří (většinou sami ani nerozliší, že jde o chorobný stav, pokud se ošetřující lékař nezeptá na příznaky). Vždy, když se obvyklá antidepresiva míjí účinkem, mělo by to být signálem, že může jít o toto onemocnění. Diagnózu bipolární deprese obvykle určí až zkušený psychiatr.