Potíže s udržením moči mělo lidstvo minimálně již od starověku. Alespoň o něm píše již „otec“ lékařství, Hippokrates. Ten však bohužel neznal účinnou léčbu a doporučoval inkontinentní ženu zavěšovat za nohy. Jako by se ještě dnešní ženy bály této „terapie“ – jen zřídka se se svými potížemi svěří lékaři.
Je to zbytečné trápení, protože podle českých a světových odborníků je dnešní medicína na takové úrovni, že může všem ženám zaručit právo na vyléčení inkontinence. A vskutku nejde o věšení za nohy.
Ještě nedávno se hovořilo o dvou typech inkontinence – stresové a urgentní (ev. smíšené). V té době (a nejde o dobu tak dávnou – ne delší než deset let) bylo také možné většině žen nabídnout jen několik léků s poměrně výraznými nežádoucími účinky a jen zčásti úspěšnou léčbu chirurgickou.
Stresovou inkontinencí byla označována porucha, při níž dochází k náhlému úniku moče při zátěži, kterou představuje zvýšení nitrobřišního tlaku při kašli, smíchu, fyzické námaze. Tento typ inkontinence bývá spojován s oslabením svalů pánevního dna, třeba po porodu nebo v důsledku jiných chorob.
Při urgentní inkontinenci (je pozorována například při infekci močových cest, ale i při jiných chorobách, nebo se příčinu vůbec nepodaří objasnit – viz dále) dochází k úniku moči, kterému předchází pocit intenzivního nutkavého pocitu vyprázdnit močový měchýř, který je velmi obtěžující a lze se mu ubránit jen stěží, nebo vůbec ne.
V důsledku nových léčebných možností se změnil pohled i na diagnostiku inkontinence. Do urologie byly proto zavedeny nové pojmy. Jedním z nich je urgence – tedy intenzivní pocit nutnosti vyprázdnit močový měchýř, což je jeden z hlavních příznaků nově uznané choroby (v roce 2002 byla oficiálně přijata) – hyperaktivní močový měchýř (overactive bladder, OAB).
Vložit komentář