Soutěž: Žij zdravě!
Co na suché ruce?
Vodu po vařených bramborách přelijte do misky a nechte vychladnout. Potom do ní ponořte ruce asi na pět minut. Tato koupel pokožku rukou vyhladí a vyživí, bramborová voda totiž obsahuje velké množství škrobu. Pak ruce osušte a nakrémujte.
Není vhodné pro lidi s citlivou kůží. Některé složky bramborového odvaru mohou u citlivých lidí způsobit podráždění a zčervenání (zejména u lidí s atopií). Pokud vaříte brambory v osolené, nebo jinak okořeněné vodě, raději ji vylijte a suchou kůži promažte Lipobasí.
Příjemcem bylo 15leté dítě, které úrazem přišlo o svou jedinou ledvinu. Dárkyní orgánu byla matka. Transplantovaná ledvina byla funkční ihned po operaci a dalších 22 dní. Za dalších deset dní ale pacient zemřel pro selhání ledvin (dialyzační léčení tehdy nebylo k dispozici). Důvodem selhání ledviny byla rejekce (odhojení).
Tento první přenos orgánu ukázal, že transplantace ledvin je proveditelná po chirurgické stránce, ale je třeba překonat biologické bariéry, které představují rozdílné tkáňové vlastnosti různých, nepříbuzných jedinců. Tkáňové vlastnosti jsou závislé na genetických faktorech a jsou například u jednovaječných dvojčat zcela identické.
Provedli ji Joseph Murray a Hartwel Harrison v USA v Bostonu 23. prosince 1954. Pacient se jmenoval Richard Herrick a žil s ledvinou, kterou mu daroval jeho bratr Ronald, dalších devět let.
Tým lékařů v Bostonu provedl v návaznosti na tuto první úspěšnou transplantaci dalších sedm transplantací od žijících dárců. Některé z těchto štěpů (transplantovaných ledvin) byly funkční déle než 30 let. Pokusy o transplantaci ze zemřelých osob však byly neúspěšné, docházelo k odhojení.
Jednou cestou je hledání co největší tkáňové podobnosti (určuje se podle shody tzv. HL-A systému) dárce a příjemce, tou druhou je potlačení imunitní reakce příjemce.
První úspěšné pokusy o překonání rejekce se datují rokem 1959. Před transplantací byli příjemci ozářeni a tím se rejekce potlačila.
Pokrok v moderní transplantologii je velmi úzce spojen se jménem Thomase Starzla, který si právem zaslouží čestný titul „otec moderní transplantace“. Tento americký lékař počátkem šedesátých let poprvé použil imunosupresivní léčbu kombinací azathioprinu a prednisonu. Oba tyto léky byly pak dlouhodobě základem pro standardní potransplantační léčbu. Vývoj přinesl další imunosupresiva (zejména významný byl objev cyklosporinu A na přelomu 70. a 80. let a tacrolimu v devadesátých letech) a stále pokračuje.
Imunitní systém pacientky darovanou ledvinu odmítl z důvodu rejekce. V roce 1966 byl zahájen transplantační program v Praze (IKEM), kde první transplantovaný pacient Karel Pavlík dostal ledvinu své matky.
zdroj: redakce