V druhé polovině šedesátých let odstartovala novodobou epidemii poruch výživy známá top-modelka, jejíž pravé jméno si již dnes málokdo vybaví. Všichni ji známe pod příznačným pseudonymem – Twigy. Po éře zvládání následků dvou světových válek, které lidstvo především v Evropě doslova vyhladověly, přišly nakrátko do módy oblejší tvary jako reakce na stálý strach o zajištění dostatku jídla. V kontrastu se na stránkách poválečných časopisů objevovaly fotografie těch, kteří přežili internaci koncentračního tábora, hned vedle žensky kypré krásy symbolizované Marylin Monroe. Kdo by tenkrát předpověděl, že ty dříve jmenované se stanou na přelomu tisíciletí symbolem krásy a úspěšnosti.

Přehnaná péče o zdraví?

Současnou situaci dokumentuje typický příklad z praxe: Monika byla vždy „hodné děvče“.
Prospívala ve škole, učila se jazyky, chodila do tanečního kroužku. Do třinácti let bylo všechno v rámci normy. Pak díky dospívání se jí začal zaoblovat zadeček a stehna, růst prsa. Docela normálně. Zlom nastal po tom, co ji trenérka vyloučila z vystoupení taneční skupiny, protože „je tlustá“. Hmotnost vzhledem k výšce byla spíše nižší, ale ve skupině hubených děvčátek působila Monika robustněji. Dívka zareagovala po svém – přestala jíst. Když byla nucena pod dohledem maminky přece něco pozřít, okamžitě se obsahu žaludku zvracením zbavila. Začala hubnout. Za dva měsíce ztratila 10 kg, byla štíhlounká. Hubnout však nepřestala. Matce připadalo, že to s péčí o „zdraví“ přehání, ale Monika si vedla svou. Občas sezobla trochu jogurtu a otrub jako důkaz, že ví, jak se má správně jíst. Pak omdlela v tramvaji – a tak se dostala do nemocnice. To už k výšce 167 cm vážila necelých 40 kg. Po krátkém pobytu na interním oddělení byla převzata do psychiatrické péče a po čase i na jednotku specializované péče pro nemocné s poruchami příjmu potravy. Přestože se léčí již přes rok, vyhráno není. Stále má pocit, že pokud začne jíst, přestane mít své pocity i život pod kontrolou, přestože se jí terapeuti snaží přesvědčit, že i z jídla může mít dobrý pocit a přitom si řídit svůj život podle svých představ.

Smrtelná choroba

Porucha příjmu potravy byla poprvé byla popsána již v 17. století. Jednalo se o případ ženy, která pod vlivem psychického strádání přestala jíst. Poruchou příjmu potravy trpěla princezna a později císařovna Sissy, Audrey Hepburnová, princezna Diana.
Tenkrát šlo o ojedinělé případy. Dnes „dietu“ vyzkoušelo (což není normální stav) přes 90 % dospívajících dívek. Od šedesátých let pacientů stále přibývá. Jsou to většinou mladé dívky mezi šestnácti až třiceti lety, pro něž se štíhlost rovná kráse a zdraví. V poslední době se trend výskytu ustaluje. Celkový výskyt mentální anorexie činí polovinu až jedno procento populace, mentální bulimie 5 až 8 %. Neléčená choroba v deseti až dvaceti procentech případů končí smrtí úplným rozvratem metabolismu. U pacientek jsou pozorovány častější sebevražedné tendence. Devět z deseti případů tvoří dívky, i když v posledních letech se začíná více týkat i chlapců.
K příznakům pokročilejší choroby patří únava, apatie, emoční nevyrovnanost, vypadávání vlasů, ztráta menstruace, sklon k infekcím, poškození vývoje kostí, problémy se zuby. Nedostatek energie nezvratně poškodí v konečném stadiu všechny orgány a končí smrtí.

Léčba svízelná – výsledky problematické

Těm, kteří se s onemocněním nesetkali, připadá léčba velmi jednoduchá – prostě začít jíst. Problém je v tom, že z rozjetého vlaku onemocnění nelze jednoduše vystoupit. Je totiž nutné změnit postoj pacientky k sobě samotné, ke svému tělu, životnímu stylu – prioritám. I doslova vychrtlé nemocné dívky si připadají „tlusté“ – mají změněný pohled na své tělo. Zvrátit jejich postoj jde velmi těžko. V mnoha případech bývá nutná hospitalizace na specializovaném psychiatrickém oddělení, kde je zajištěno neustálé sledování pacientek. V současné době se odborníci shodují, že nezbytnou součástí terapie je farmakologická léčba a odborně vedená psychoterapie. Léčba trvá minimálně měsíce, spíše roky. Kombinace anorexie s bulimií má horší vyhlídky na uzdravení.

To nejnovější o anorexii a bulimii

Donedávna se myslelo, že poruchy příjmu potravy jsou nemocí „volby“. Jak se však v současnosti ukazuje, svou roli tu hrají i geny. Jde tedy o to vytipovat rizikové jedince, a jim poskytnout jim preventivní podporu. Onemocnění se totiž projeví i u geneticky disponovaných dívek pouze při působení „vhodných“ podnětů z okolí. Za povahové rysy, které jsou geneticky podmíněné a mohou být určitým signálem, že u dotyčné dívky by se mohla objevit anorexie či bulimie, jsou perfekcionismus a vyhýbavé chování, nutkavé a úzkostné prožívání a genetické ovlivnění regulace chuti k jídlu.
Další neblahou novinkou posledních let je rozšíření věkové hranice výskytu poruch příjmu potravy. Dříve se byla tato diagnóza výlučnou doménou dospívajících (obvykle od puberty do 25. až 30. roku). Nyní se však organizují soutěže „královen krásy“ i pro malá děvčátka a důsledkem je tudíž výrazné snížení věkové hranice až do mladšího školního věku. Objevují se případy 6 – 8letých anorektiček. Známé jsou už rodiny tří anorektických (bulimických) generací. Trend věčného mládí a krásy nutí zralé ženy k nesmyslným dietám (protože tloustnout znamená stárnout). Anorexie a bulimie není vyloučena ani u žen, které již dávno překročily čtyřicítku.

Kudy ven ze začarovaného kruhu?

Cesta bude dlouhá, protože mocným protivníkem je „obchod s krásou“. Za „zeštíhlující“ a krášlící přípravky lidstvo utratí nemalé peníze. Pravda je však taková, že obézním nepomohou, ale jejich propagace může fungovat u disponovaných jedinců jako spouštěcí moment závažného onemocnění. Podobně slouží i propagace soutěží Miss, fotografie superštíhlých modelek v časopisech. Můžeme si jen položit otázku, kdy už krása zase začne být zdravá?