Tato transplantace ale bývá někdy v chronologii prvenství opomíjena, ačkoliv byla úspěšná a pacientka Ruth Tuckerová žila dalších šest let. Necelý rok po operaci se ale musela vrátit do nemocnice, kde bylo zjištěno, že její tělo implantát odmítlo. V té době totiž ještě nebyla vyvinuta imunosupresiva – léky, jež pomáhají zabránit odmítnutí transplantovaného orgánu. Tuckerové ale mezitím začala znovu pracovat její vlastní, nemocná ledvina.

Jako první úspěšná transplantace ledviny tak bývá často uváděna až ta, kterou provedli v prosinci 1954 bostonští specialisté pod vedením Josepha Murraye, jenž v roce 1990 dostal za průkopnické činy na tomto poli Nobelovu cenu. Aby eliminovali riziko odmítnutí implantátu, uskutečnili v Bostonu transplantaci mezi jednovaječnými dvojčaty a příjemce tak žil dalších osm let. První transplantaci ledviny mezi geneticky odlišnými jedinci provedl Murray v lednu 1959 a v roce 1962 také on uskutečnil první transplantaci ledviny od mrtvého dárce. Počátkem šedesátých let už měl k dispozici i první imunosupresivum.

První transplantace ledviny v Československu byla provedena 23. listopadu 1961 ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, pacientka ale zemřela po 16 dnech na infekci. První úspěšná transplantace ledviny, po které žil pacient s transplantovaným orgánem tři roky, se v Československu uskutečnila v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) 21. března 1966.

V současné době jsou transplantace ledvin již relativně a s nadsázkou řečeno rutinní záležitostí. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) se provede ve světě ročně kolem 70.000 transplantací ledvin, v České republice je uskutečněno zhruba 400 takových operativních výkonů za rok a s transplantovanou ledvinou žije v ČR nyní asi 3500 pacientů.

Nejčastěji se transplantuje ledvina od osoby, která právě zemřela (kadaverózní transplantace), ledvinu ale může darovat i i zdravý žijící člověk. Vždy ale existuje riziko, že tělo novou ledvinu odmítne. Někdy nepomohou ani imunosupresiva. Někteří pacienti proto musí znovu docházet na dialýzu (nahrazující hlavní funkci ledvin – odstranění zplodin metabolismu z těla). Provádějí se i opakované transplantace.

Zřejmě nejdéle žijícím příjemcem ledviny od nepříbuzného dárce byl Američan Bill Thompson, který dostal ledvinu v roce 1966 jako patnáctiletý a zemřel až v květnu 2008 na rakovinu. Když ledvinu dostal, byla jeho šance dožít se dospělosti asi 20 procent, dnes byl měl naději zhruba 95procentní.

Jedním z nejstarších transplantologů byl indický lékař Sušruta, který kolem roku 500 před naším letopočtem kožními štěpy vylepšoval obličej lidem, jimž byl za trest uříznut nos. V západní medicíně jako první detailně popsal chirurgii zmrzačených částí pomocí transplantace Gaspar Tagliacozzi (1547-1599) z Boloně, který vylepšil metodu plastické operace nosu používanou tehdy v Itálii (paže se speciálním úchytem připevnila k nosu po dobu, než se kůže „sama transplantovala“).

Průkopníkem v transplantologii byl i Francouz Alexis Carrel (1873-1944), otec cévní chirurgie, který provedl řadu úspěšných transplantací tkání i orgánů na psech. Podle některých zdrojů provedl první lidskou transplantaci ledviny ruský lékař Sergej Voronov v roce 1936, pacientka ale po dvou dnech zemřela.

Ledvina se stala prvním transplantovaným orgánem u člověka, neboť její odebrání a implantování je relativně snadné a v případě neúspěchu byla od čtyřicátých let 20. století k dispozici dialýza.