Hormony řídí náš život

Všechno, co se v lidském těle děje, nějak souvisí s hormony. Buď je biologický proces hormony ovlivňován nebo přímo řízem, a tento děj obvykle ještě zpětně ovlivňuje produkci hormonů. Z endokrinologie se v posledním desetiletí stala nesmírně složitá věda. Každý další objev odkrývá skutečnost, že toho o regulaci chodu tak složitého systému, jako je lidský organismus, víme zoufale málo.

Předem upozorňuji, že pouhý výčet známých hormonů a uvedení jejich základní funkce by zabralo několik stránek. Kdybychom chtěli uvést všechny choroby, které s hormony souvisí, museli bychom vydat několikasvazkovou učebnici. Bylo by to taky pěkně nudné čtení. Takže si vyberme jen to nejzajímavější a nejnovější.

Mozek a hormonální duše

Centrální nervová soustava má v endokrinním systému funkci závislého řídícího procesoru. V mozku jsou oblasti, které vyrábějí jakési „signální“ látky, na jejichž popud pak příslušná žláza uvolní určitý hormon do krve. Obecnou známkou hormonů je, že jsou účinné v minimálním množství a obvykle mají specifický účinek buď na jednu cílovou tkáň, ale obvykle ovlivní více orgánů. Mozek se však nerozhoduje o vysílání signálů svévolně. On sám je ovlivněn jak informacemi z vnitřních čidel (receptorů, které mají funkci jakéhosi analyzátoru vnitřního prostředí), tak i vjemy z vnějšího prostředí. Ty jsou zprostředkovány smyslovými orgány. Centrální nervová soustava tak může reagovat na to, zda je tma, chlad, zda je osoba opačného pohlaví sympatická, zda pečeně či buchty voní opravdu lákavě, a vyslat signál, že je zapotřebí vyrobit trochu melatoninu, adrenalinu, fenyletylaminu, inzulinu… Jakmile jsou příslušné hormony vyrobeny a vyplaveny do krve, jejich přítomnost může ovlivnit mozek. Ten může reagovat třeba tím, že přikáže produkci hormonu utlumit (negativní zpětná vazba – funguje třeba při řízení činnosti štítné žlázy), nebo vyvolat určitý typ chování (například agresi, sexuální chování) či pocit (libý či nelibý, hlad…) Všechno je však trochu složitější, protože některé endokrinní žlázy samy reagují zvýšenou či sníženou činností na přítomnost určitých hormonů v krvi… V těle zkrátka všechno souvisí se vším.

Nálada má hmotnou podstatu

Za závratné štěstí a hlubokou beznaděj ve své podstatě nemohou okolnosti, jimž příčinu těchto pocitů připisujeme, ale chemické látky přímo v mozku. Jedná se jednak o tzv. neurotransmitery (tedy přenašeče nervového vzruchu) především serotonin a acetylcholin. Při jejich porušené tvorbě vzniká deprese, tedy vůlí neovlivnitelné pocity beznaděje, marnosti a většinou i smutku. Z tohoto poznatku vychází i moderní farmakoterapie deprese, při níž se pomocí léků zvyšuje nabídka serotoninu na nervových zakončeních. Moderní léky tedy nevedou k útlumu příjemných pocitů, ale „uřezávají“ ty negativní, aniž by negativně ovlivňovaly další mozkové pochody. Porucha serotoninového metabolismu se také obviňuje z toho, že se podílí na vzniku migrény, patologické úzkosti, nespavosti, tzv. bipolární poruchy (dříve označované jako manicko-depresivní psychóza), poruch příjmu potravy…

Zamilovanost = duševní porucha?

Serotonin má významnou úlohu u mnoha dějů. Zatím vědci neobjasnili, proč se porucha jeho tvorby projevuje pokaždé jinak. Zajímavé pozorování učinili italští psychiatři, když zkoumali magnetickou rezonancí stav serotoninových receptorů u pacientů s tzv. obsedantně-kompulsivní poruchou (duševní onemocnění, které se projevuje zvýšeným napětím, úzkostí, která nutí nemocného ke změnám chování – tzv. rituálům, například opakovanému mytí rukou ve strachu před smrtelnou infekcí, opakované kontrole zamčených dveří, ale i ke zcela nesmyslnému iracionálnímu jednání – počítání aut, opakování řady slov ve snaze „zabránit hrozící katastrofě“) s lidmi, kteří byli právě zamilovaní. K jejich překvapení byl obraz mozkových serotoninových receptorů identický, ale úplně odlišný od zdravých a nezamilovaných jedinců.

Mozek, peklo, ráj

Centrální nervová soustava si však umí připravit ráj na zemi – pomocí endorfinů, což jsou endogenní opioidy, kterým říkáme „hormony štěstí“. Na rozdíl od „umělých“ opiodů, jakým je třeba morfin (ostatní jsou od něj odvozeny), na ty vnitřní, které si mozek sám vyrábí, nevzniká tolerance – tedy jsou účinné vždy a nevedou k závislosti. Do jisté míry… Tyto látky nejenže vyvolávají dobrou náladu, pocit zvýšené životní energie až euforii, tlumí i bolest. Jejich přísun si můžeme zařídit sami. Při aerobním cvičení (při němž se zpotíme a stoupne nám tep, tedy rychlá chůze, běh, tanec, jízda na kole) jejich produkce spolehlivě stoupne a to až do té míry, že třicetiminutové až dvouhodinnové každodenní cvičení je považováno za rovnocennou alternativu farmakoterapie mírné deprese. Sport tedy může být otázkou závislosti na vlastních endorfinech. Podobné účinky může mít sex, provozování oblíbené činnosti a čokoláda…

Droga nebo jídlo?

Závislost je obvykle spojována s nadměrným příjmem alkoholu nebo drog, u citlivých jedinců může závislost vyvolat i čokoláda, tedy spíše hlavní substance – kakao, které obsahuje kromě velkého množství prospěšného hořčíku taktéž malé množství účinných látek, které jsou podobné neurotransmiterům a endogenním opioidům (z nichž některé opravdu mohou přestoupit z krve do mozku). I když závislost na čokoládě je spíše připisována chuťovým vlastnostem a charakteristické vůni, skutečný „chemický“ návyk není vyloučen.

Kakao obsažené v čokoládě má však údajně pozitivní zdravotní účinky, o čemž nedávno informoval odborný tisk. U kmene panamských indiánů byl pozorován extrémně nízký výskyt kardiovaskulárních chorob, pokud setrvali na svém rodném ostrůvku u panamského pobřeží. Jakmile se přestěhovali na pevninu, pak jejich srdce a cévy chořely více. Jediným rozdílem ve způsobu života na ostrově a na pevnině byl počet vypitých šálků kakaa. Na ostrově to bylo průměrně pět šálků denně, na kontinentě jen maximálně dva.

Co natahuje biologické hodiny

Melatonin je hormon, který vyrábí epifýza (šišinka), sítnice a trávicí trakt. Obsahují jej též rostliny (například rýže) a po požití se rostlinný melatonin vstřebává a bylo prokázáno, že se může vázat a působit na melatoninové receptory v mozku. (K tomu, aby jakýkoli hormon mohlo působit, je nutné, aby částí své molekuly přesně „zapadl“ do místečka – receptoru na buněčném povrchu. Tím spustí biologickou určitou reakci vedoucí ke konečnému nitrobuněčnému efektu.)

Někteří endokrinologové označují melatonin za „mistra“ hormonů, protože řídí sekreci většiny lidských hormonů. Nositel Nobelovy ceny Julius Axelrod koncem minulého století v řadě pokusů prokázal, že melatonin řídí tzv. cirkadiální rytmus, tedy střídání bdělosti a spánku během dne. Světlo potlačuje produkci melatoninu, jeho syntéza probíhá jen za tmy. Proto je lépe spát v úplně tmě, melatonin opravdu potřebujeme. Mnohá očekávání v léčbě zatím nesplnil, ale jeho úloha v lidském těle je ohromná a ještě ne zcela probádaná.

Melatonin je bezpochyby netoxický antioxidant, který snadno proniká přes buněčné membrány (působí uvnitř buňky) i tzv. hematoencefalickou bariéru (anatomické struktury, které oddělují krev a mozkomíšní mok), a tak proniká do mozku. Bohužel však po splnění své úlohy ihned zaniká (narozdíl například od vitaminu C a dalších antioxidantů, u nichž probíhá „reparační“ cyklus umožňující dlouhodobé a opakované působení). Melatonin však umí mírnit degenerativní změny provázející některé typy Parkinsonovy choroby. Předpokládá se, že může prodloužit život, mírnit proces stárnutí (prokázáno na myším modelu), v součinnosti s vápníkem reguluje imunitní reakce (předpokládá se, že mírní autoimunní onemocnění). Mohl by být účinný v léčbě nespavosti a pásmové nemoci. Studuje se jeho význam u maligních onemocnění, kardiovaskulárních chorob, psychiatrických onemocnění i sexuální dysfunkce. Významně se podílí na procesu učení a zapamatování (úloha dlouhodobé paměti) a proto by možná mohl být užitečný v léčbě Alzheimerovy choroby. Dokonce se pomýšlí na to, že by mohl léčit některé zatím smrtelné virové infekce (AIDS). Relativní novinkou je, že může být prospěšný v léčbě obezity. Proto by měli obézní více spát (ve tmě), aby si vyrobili více léčivého melatoninu.

Zdá se, že melatonin je naděje pro spásu celého lidstva. Co opravdu umí, to bude ještě předmětem hodně dlouhého vědeckého bádání a mnoha klinických studií. Čemu můžeme věřit je skutečnost, že dostatek spánku je zdravý, a to i odhlédnuto od melatoninu.

Vyspěte se do mládí

Dalším hormonem, jehož produkce stoupá ve spánku, je růstový hormon (vyrábí jej hypofýza). Hlavní rolí růstového hormonu je stimulace růstu a řízení metabolismu bílkovin (podporuje jejich syntézu), cukrů (napomáhá udržovat stabilní koncentraci glukózy v krvi) i tuků (zajišťuje oxidaci triglyceridů a brání ukládání tuku do adipocytů). Jeho působení je zprostředkováno dvěma mechanismy – jednak působí přímo na buňky, které mají na svém povrchu receptory pro růstový hormon, a současně spouští produkci látky v játrech a dalších orgánech, především svalech, které se říká insulin-like growth factor-I (IGF-I, inzulinu podobný růstový faktor I). Většina účinků růstového hormonu (zejména v dospělosti) jde právě cestou IGF-I.

Nejvíce růstového hormonu se tvoří v pubertě, potom jeho sekrece prudce klesá. Kolik tohoto hormonu si tělo vyrobí, to záleží na mnoha faktorech, například na pohybu, stravě, spánku, ale i stresu. Tvoří-li se tohoto hormonu v dětství mnoho, dochází k nadměrnému růstu – gigantismu. V dospělosti, když už jsou uzavřené růstové štěrbiny v kostech, vzniká akromegalie (rostou jen konce kostí – jsou dlouhé prsty, nos…) Při poruchách sekrece růstového hormonu v dětství zaostávají děti vzrůstem za svými vrstevníky (například při tzv. hypofyzárním nanismu).

Pozornost vzbudil v poslední době růstový hormon svým vztahem k procesu stárnutí. Zdálo se, že by biotechnologicky vyrobený růstový hormon (používá se v léčbě již zmíněného hypofyzárního nanismu) mohl výrazně zpomalit stárnutí, protože podporuje růst svalstva, snižuje ukládání tuků a udržuje vyrovnaný kostní metabolismus (působí proti osteoporóze). První zkušenosti zatím příliš optimistické nejsou a na praktické využití anti-ageing účinků růstového hormonu si budeme muset ještě počkat.

Nudná štítná žláza

O štítné žláze se zmiňuji především proto, že její onemocnění jsou velice častá. Hormony, které vyrábí, především trijódthyronin a tyroxin, regulují úroveň metabolismu. Když jich žláza tvoří hodně, pak nemocný i při přejídání hubne, je mu neustále horko, má zrychlený tep, trpí neklidem… Je-li hormonů štítné žlázy nedostatek, dochází k pravému opaku. Není systém či fyziologická funkce, do níž by tyto působky nezasahovaly. Proto by se mělo na onemocnění štítné žlázy myslet při všech „nevysvětlitelných“ potížích.
Velice důležité jsou hormony štítné žlázy v dětství. Při jejich nedostatku dochází k tzv. kongenitální hypothyreóze, jejímž hlavním příznakem (kromě mnoha dalších) je kretenismus. Průkaz tohoto onemocnění je součástí tzv. novorozeneckého screeningu. Všem novorozencům se již v porodnici odebírají na speciální papírový proužek kapičky krve, které jsou pak v laboratoři analyzovány. S náhradou hormonů štítné žlázy se musí začít co nejdříve, protože škody, které nedostatek hormonů v mozku napáchá, jsou již nevratné.

Pro činnost štítné žlázy je zapotřebí jód, kterého je v potravě pocházející z půdy střední Evropy nedostatek. Jód se musí tedy dodávat buď formou tabletek, jodidované soli nebo dvou porcí mořských ryb týdně. Vědci dokonce zjistili, že i děti, u nichž nebyla prokázána hypothyreóza, ale v jejich stravě chyběl jód, měly významně nižší IQ (a horší školní prospěch) než jejich spolužáci s dostatečným přívodem jódu.
Štítná žláza ještě produkuje parathormon a příštítná tělíska ležící v těsném sousedství kalcitonin. Oba hormony mají význam v metabolismu vápníku a kostí.

Srdce, stres a hormony

Zadáte-li do internetového vyhledavače slovo adrenalin, což je spolu s noradrenalinem hlavní hormon dřeně nadledvin, objeví se informace o bungee-jumpingu, raftingu či zorbingu a to ve všech světových jazycích. Adrenalin – to není jen příjemné šimrání tušeného nebezpečí. Jeho historická úloha je nabudit organismus k reakci typu útok/útěk, tedy zařídit okamžité zmobilizování energie, zvýšení svalového napětí a pozornosti. V současnosti však nehájíme svůj život bojem či útěkem (když už, tak pouze v přeneseném významu) a nebezpečí na nás nečíhá s kyjem za bukem, ale na stránkách novin, obrazovkách či monitorech, v podobě platového či daňového výměru… Okamžitá fyzická aktivita, která by vyplavené hormony, glukózu a zvýšené napětí odbourala, tu postrádá jakýkoli smysl. Situaci lze tedy vyjádřit – nebezpečí pomyslné, reakce těla skutečná a zbytečná. Nejen zbytečná, ale škodlivá…

Kardiovaskulární onemocnění jsou totiž stále vedoucí příčinou úmrtí ve civilizovaném světě. I při jejich vzniku hrají svou roli hormony, a to dokonce několik. Zcela bez pochyb je prokázán vliv zvýšené aktivity sympatického nervového systému (zprostředkované výše zmíněnými stresovými hormony adrenalinem a noradrenalinem) na vznik a udržení zvýšeného krevního tlaku (hypertenzi), zrychlení srdeční frekvence (tepu), zvýšení spotřeby kyslíku, poškození cév, poruch metabolismu tuků, na rozvoj aterosklerózy a z toho následně zvýšeného rizika vzniku infarktu myokardu či mozkové mrtvice. Nadbytek hormonů v tomto případě opravdu tělu nesvědčí. Kdybychom měli chuť a vůli je vždy odbourat přirozeně – fyzickou aktivitou… Zdá se, že právě v nedostatku pohybu je zásadní problém „civilizovaného“ lidstva. Další příklad je toho důkazem.

První umělý hormon

Inzulin je prvním hormonem, který byl uměle vyráběn a použit v léčbě. V roce 1921 Frederik Grant Banting učinil pokusy na psech, když se mu před tím podařilo extrahovat tento hormon z hovězích pankreatů. V léčbě jej poprvé použil diabetolog E. P. Joslin v roce 1922. Struktura inzulinu však byla objevena až v 50. letech minulého století. V současnosti se v léčbě cukrovky používají buď semisyntetické inzuliny, což jsou vepřové, v jejichž řetězci je nahrazena jedna aminokyselina, nebo vyrobené biotechnologicky.
Inzulin se podílí na metabolismu glukózy, usnadňuje její vstup do buněk i její „spalování“. Neovlivňuje však jen metabolismus cukrů, jeho nadbytek vede například k ukládání tuků do břišních útrob.

V lidském těle je inzulin produkován beta-buňkami v Langerhansových ostrůvcích slinivky břišní. Chybí-li, není-li jej dostatek nebo není-li dostatečně účinný, pak dochází k onemocnění, kterému se říká diabetes mellitus (cukrovka). V současnosti rozeznáváme dvě onemocnění, a to diabetes 1. a 2. typu. I když se jejich název liší minimálně, jde o dvě onemocnění s různými příčinami. Diabetes 1. typu je autoimunní onemocnění, které začíná již v dětství nebo mladé dospělosti. Podstata choroby spočívá v tom, že imunitní systém zničí buňky produkující inzulin. Onemocnění má bezpochyby genetické pozadí, do jaké míry se uplatňuje virová infekce či brzké zařazení bílkoviny kravského mléka do výživy kojence, je předmětem současných výzkumů. Léčba diabetu 1. typu spočívá v doživotní substituci inzulínem. Jen tak lze oddálit a zmírnit důsledky, které s sebou onemocnění nese – pozdní, především cévní komplikace.

Diabetes druhého typu má příčin několik. Genetika tu má též své slovo, ale nezpochybnitelný význam při rozvoji tzv. „stařecké“ cukrovky (která však může „přepadnout“ i třicetileté jedince), hraje životní styl. Konkrétně hodně kalorií a málo pohybu. Každé sousto je signálem k produkci inzulinu. Tohoto hormonu se však nikdy nevyplaví do krve tak akorát. Zejména, když v potravě převažují rychle se štěpící polysacharidy (pečivo, sladkosti… potraviny s nízkým glykemickým indexem) a tuky, pak sekrece inzulínu „přestřelí“. To se projeví, že za několik desítek minut po jídle tím, že člověk dostane opět hlad. Tento pocit však není signálem deficitu kalorií, ale pouze známkou zvýšené koncentrace inzulinu v krvi. Dlouhodobě trvající zvýšená sekrece inzulinu vede k dvěma pochodům: jednak na něj cílové tkáně, tedy především játra a kosterní svalstvo, přestanou být citlivé – hovoříme o tzv. inzulinové resistenci, což už je předstupeň diabetu, a pak se vyčerpají beta-buňky, inzulin se přestane vyrábět a nastane stav trvale zvýšené koncentrace glukózy v krvi – diabetes 2. typu.

Počáteční stadia diabetu 2. typu se léčí obvykle dietou s vyloučením jednoduchých cukrů, omezením polysachridů a se zvýšením bílkovinné složky potravy. Vstup glukózy do buněk napomáhají zlepšit tzv. perorální antidiabetika. Část diabetiků 2. typu se však neobejde bez léčby inzulinem. V současnosti jsou dostupné pouze injekční inzuliny s různě dlouhou dobou účinku, které je obvykle zapotřebí kombinovat tak, aby se dosáhlo optimálně stabilní koncentrace glukózy v krvi. Ve stadiu klinického testování jsou však inhalační inzuliny. Extrémní zvýšení koncentrace glukózy v krvi (stejně jako snížení) totiž ohrožuje diabetika na životě a před érou inzulinoterapie umírali diabetici na tzv. hyperglykemické (nebo hypoglykemické) kóma.

Ani v současnosti není život diabetiků z dlouhodobého hlediska bez problémů. Jejich život zkracují především kardiovaskulární onemocnění. Průvodním jevem poruchy metabolismu glukózy je i zvýšení koncentrace některých krevních tuků a snížení HDL (hodného) cholesterolu. Většina diabetiků má i zvýšený krevní tlak. Zatímco u „zdravých“ lidí s kardiovaskulárním rizikem je léčba díky jak lékům, tak i invazivním metodám (chirurgickým) čím dál úspěšnější, u diabetiků se kardiovaskulární riziko nesnižuje. Ba naopak. Jedna z nových definic diabetu hovoří o cévním onemocnění se zvýšenou koncentrací glukózy v krvi. A ke všemu, při pečlivé diagnostice by se mezi námi našlo až 10 % diabetiků. V souvislosti s diabetem se hovoří o novodobé epidemii.

<b>Léčba stylem</b>
Optimální by bylo, kdybychom všichni, pokud jsme zdraví, dodržovali režim jako ukázněný a spolupracující diabetik: Jedli hodně zeleniny, málo cukrů, přiměřeně bílkovin a rostlinných tuků a především se hodně hýbali. Prý stačí 30 minut intenzivního pohybu třikrát až čtyřikrát týdně. Pohyb zvyšuje citlivost k inzulinu, spaluje přebytečné kalorie, odbourává stres…

Hormon krásy

Tentokrát nejde o estrogeny, ale o zcela jiný a poměrně nedávno objevený hormon – leptin. Byl objeven v roce 1994 a má klíčovou roli v metabolismu tukové tkáně. V současnosti již víme, že tuková tkáň není jen zásobárnou energie na horší časy, ale endokrinně aktivní tkáň, z níž se do krve uvolňují hormony, v níž probíhá přeměna, aktivace a syntéza mnoha působků. Jde převážně o tzv. viscerální tukovou tkáň, tedy „pivní“ břicho, obezita typu jablko, mužský typ obezity. Právě tento tuk má velký vliv na vznik tzv. metabolického syndromu (spojeného s nám již dobře známou inzulinovou resistencí, diabetem, hypertenzí a srdečně-cévními chorobami).
Leptin je jedním z hormonů produkovaných buňkami tukové tkáně a přes aktivaci mozkových receptorů pro leptin řídí příjem potravy – snižuje její příjem a zvyšuje energetický výdej. Existují však jedinci s „vadnými“ variantami genu pro leptinový receptor, což může vyvolat i geneticky podmíněnou obezitu. Mutace genu pro leptinový receptor má za následek i další systémové poruchy – hypogenitalismus, poruchu růstu a thyreopatii. V dětském věku má leptin význam pro celkový vývoj organismu a pro přípravu reprodukce. Koncentrace leptinu v krvi informuje mozková centra o tom, že organismus je dostatečně připraven k reprodukci. V pubertě dochází k přechodné fyziologické rezistenci receptorů na leptin, proto v tomto období dochází u dětí k zvýšené chuti k jídlu a k zvýšení hmotnosti.

Estrogeny a androgeny

O pohlavních hormonech se nelze nezmínit, i když poslední léta nic převratného na tomto poli nepřinesla. Hlavní ženské pohlavní hormony estrogeny a progesteron (od něj jsou odvozené „umělé“ hormony nazývané progestiny či gestageny) se tvoří ve vaječnících a podílejí se v pubertě na utváření sekundárních pohlavních znaků (růstu prsou, vzniku typického ochlupení, šířce pánve atp.). Jejich koncentrace v průběhu menstruačního cyklu je řízena z hypofýzy. V první polovině cyklu převládají estrogeny, po ovulaci stoupá koncentrace progestronu. Nedojde-li k oplození vajíčka, pak koncentrace obou hormonů prudce klesají a dochází k menstruačnímu krvácení.

<b>Hormonální antikoncepce</b>
Estrogeny a progestiny jsou složkami kombinované hormonální antikoncepce, o jejíž prospěšnosti a škodlivosti se periodicky diskutuje. Po několik posledních let však panuje mezi gynekology i onkology konsenzus, že prospěch hormonální antikoncepce výrazně převyšuje možná rizika. Estrogeny mohou po desítkách let užívání nepatrně zvýšit riziko výskytu karcinomu prsu a snad i děložního hrdla, ale naprosto jednoznačně redukují o více než 50 % riziko nejzákeřnější ženské onkologické choroby, a to karcinomu vaječníků a také karcinomu děložní sliznice.
Hormonální antikoncepce umožňuje navíc komfort kontinuálního užívání (bez pauzy a bez pseudomenstruace) po několik měsíců. Tento trend je v současnosti doporučován i v léčbě migrény, epilepsie a jiných onemocnění vázaných na určitou fázi menstruačního cyklu. Užívání monofázické antikoncepce je z fyziologického hlediska pro ženu vítané, protože stabilizuje hormonální koncentrace, jejichž „přirozené“ kolísání není pro ženu zdravotně nejvýhodnější. Pravěké ženy také nemenstruovaly. Byly buď těhotné, nebo kojily, ale jejich hormonální hladiny byly stálé a vyrovnané. Za připomínku stojí, že s menstruační krví neodchází žádné zplodiny. Tělo se „čistí“ jinými způsoby.
Jsou však stavy, při nichž není dobré užívat estrogeny. Tím je například sklon k tvorbě krevních sraženin, závažná porucha jaterních funkcí, či některá srdeční onemocnění. Pak tu je vždy možnost volby čistě gestagenní antikoncepce. Jednou z nejmodernějších, ale již dostatečně vyzkoušených metod je medikované nitroděložní tělísko, které postrádá všechny nedostatky svých „klasických“ předchůdců. Nezpůsobuje bolesti, záněty, a zvýšené krvácení. Naopak, menstruace je slabší, kratší (část žen nemenstruuje vůbec), nebolestivá. Tělísko s hormonem je velmi spolehlivé, neobtěžující, vhodné i pro zapomnětlivé. Lze jej využít i léčebně, například při nadměrném, nepravidelném či bolestivém menstruačním krvácení, či u poruch menstruačního cyklu u žen kolem klimakteria.

<b>Hormonální substituční terapie (HRT)</b>
Mnoho povyku pro nic, tak by se dal nazvat mediální rozruch, který byl rozvířen před několika lety kolem hormonální léčby žen v klimakteriu. Jedinou racionální myšlenkou plynoucí ze studie, která toto pozdvižení vyvolala a na níž se později lékaři shodli, byla, že hormonální substituční léčba není vhodná pro staré (starší než 62 let), tlusté Američanky s hypertenzí. Tak lze charakterizovat skupinu žen, které byly zavzaty do studie, která měla objasnit skutečné přínosy i rizika tohoto způsobu zvládání klimakterických a postklimakterických potíží. U žen, které užívaly jak estrogeny, tak gestageny bylo mírně zvýšené riziko karcinomu prsu, mozkové mrtvice a infarktů myokardu. Naopak prokázala významný pokles zlomenin způsobených osteoporózou a mírný pokles výskytu kolorekrálního karcinimu. Negativní pozorování se však netýkala druhé části studie, která sledovala ženy užívající jen estrogeny (po dřívějším odnětí dělohy). Tam se prokázal protektivní účinek estrogenů ve všech směrech (s výjimkou vzniku trombózy). Navíc zjištění učiněná s jedním přípravkem nelze vztáhnout na celou skupinu hormonů.
Hormonální bouře kolem menopauzy a pokles estrogenů po ní může vyvolat pestré příznaky od bušení srdce, návalů, poruch spánku i nálad až po skutečné onemocnění, jakým je osteoporóza. Všechny ženy problémy v klimakteriu nemají a všem nehrozí osteoporóza stejnou měrou. Nutit hormonální substituční léčbu každé ženě by bylo stejnou chybou, jako ji nenabídnout pacientce, která ji potřebuje. V současnosti se doporučuje podávat HRT v co nejnižší dávce, po co nejkratší, ale dostatečnou dobu. Pokud má žena dělohu, pak musí zároveň s estrogenem dostávat i gestagen, aby nedocházelo k nadměrnému růstu děložní sliznice. V současnosti je v lékárnách mnoho přípravků, které splňují přísná kritéria Evropské lékové agentury i nároky českých gynekologů. U starších typů přípravků mohlo docházet k částečnému „rušení“ příznivých účinků estrogenů staršími gestageny. Ty moderní nejsou zatíženy tímto efektem, naopak příznivě působí na poruchy spánku, pozornost, nezpůsobují zadržování vody v těle a mají příznivý účinek na pleť.

<b>Pánská záležitost</b>
Na vysokou hladinu testosteronu by muži rádi svedli všechny negativní projevy na svém zevnějšku. Mužské pohlavní hormony (androgeny) mohou za akné (a to i u žen), za rychle padající vlasy, za vystouplé bříško. Tyto projevy nemají s absolutní koncentrací testosteronu nic společného, ale spíše s geneticky podmíněnou citlivostí tkání k těmto hormonům. Za co však hladiny androgenů opravdu mohou, je mužská menopauza. Není to literární pojem, muži, ač si to žádný nepřizná, opravdu mají svůj přechod. Koncentrace testosteronu však mohou klesat už od 30. roku, což vyvolává příznaky, mezi něž patří poruchy nálad a spánku, nespokojenost s ničím, strach ze smrti, pokles svalové síly, pokles libida, ztráta zájmu o koníčky… I pro muže existuje pomoc – substituce jak v tabletách, tak v injekcích.

Vložit komentář

Komentáře slouží ke svobodné výměně názorů či vyjádření názoru na dané téma. Váš příspěvek ale přitom nesmí jakýmkoliv způsobem porušovat zákony ČR, zejména nesmí propagovat národnostní, rasovou, náboženskou či jinou nesnášenlivost. Je také třeba respektovat soukromí jiných lidí, a proto je zakázáno zveřejňovat soukromé údaje o jiných osobách. Výslovně je zakázáno komentovat léčivé přípravky vázané na lékařský předpis. Redakce si vyhrazuje právo bez předchozího upozornění odstranit komentáře, které porušují výše uvedená pravidla.

Do komentářů prosím nevkládejte dotazy ohledně zdravotního stavu, pokud potřebujete poradit, můžete se zeptat v sekci PORADNA. Děkujeme za pochopení.