Co na tom, že se mu pojištění trochu prodraží, pokud se mu ovšem podaří najít pojišťovnu, která s ním uzavře životní pojistku. Většina těch, kteří propadli závislosti na riskantních sportech, bere případný úraz jako daň z radosti. Po světě však chodí či běhá mnohem více lidí, kteří v dobré víře, že si upevňují civilizačními chorobami ohrožené zdraví, pěstují riskantním způsobem sporty považované za bezpečné.

Případ první

Simona, 25letá sportovně nadaná dívka, vyhledala jednoho dne ortopeda pro nesnesitelnou bolest v pravé kyčli, která se objevovala i v klidu a mnohdy ji budila i ze spánku. Při vyšetření lékař zjistil i omezený rozsah pohybu a počínající ochablost stehenních svalů. Tento stav v něm vzbudil podezření na poškození kyčlí. Cíleně vedeným rozhovorem se od mladé ženy dozvěděl, že v kojeneckém věku byla léčena třmínky, ale dále byla bez potíží. Navštěvovala sportovní školu a věnovala se zejména vytrvalostnímu běhu, hrála košíkovou a později squash. Před několika lety se již objevily mírné bolesti, které Simona připisovala spíše únavě a přetrénování. Potíže se vystupňovaly po narození dítěte. Rentgenový snímek potvrdil lékařovu domněnku. Diagnóza zněla: artróza II. – III. stupně.

Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že je lépe ležet doma na gauči číst si nebo se vydat na túru přes celý obývák a zasunout kazetu do videa. Z omylu nás však vyvede příběh Pavly.

Druhý případ

Pavla (28 let) byla dříve sestrou na dětském oddělení. Pohybu měla tedy v zaměstnání více než dost. Po narození dětí vyměnila třísměnný provoz za osmihodinovou pracovní dobu „v pohodlí“ kancelářské židle u počítače. Ani ona se nevyhnula bolestivému onemocnění. Úporné, téměř trvalé bolesti hlavy a občasné pobolívání v kříží ji přivedly na neurologii. Tam byl diagnostikován tzv. cevikokraniální syndrom a počínající degenerativní změny bederní páteře.

V prvním případě docházelo k dlouhodobému poškozování kloubní chrupavky v kyčli, která byla v dětství léčena pro tzv. vrozené vykloubení. Takové klouby vyžadují doživotní opatrnost. Sportovat je i v tomto případě možné, ale je nutné pohybovou aktivitu usměrnit. Naprosto nevhodné jsou právě vytrvalostní běhy, dlouhé pochody, skoky a ani squash není právě optimální. Pro Simonu by bylo prospěšné například plavání a jízda na kole, které posilují svaly, přičemž kyčle nenesou váhu celého organismu.

Druhý případ, také velice častý, je ukázkou nesprávné zátěže páteře a svalů kolem ní. Práce na dětském oddělení (nošení, přebalování a krmení dětí často v nevhodné pozici pro ošetřovatelčinu páteř) zřejmě ovlivnilo vzájemně správné postavení jednotlivých obratlů, které byly ještě v té době chráněny přirozeným korzetem pevných svalů. Při sedavém zaměstnání pak došlo k jejich ochabnutí a v místech, kde páteř nebyla zcela v pořádku, vznikly bolestivé spasmy (stažení svalů). Ty mohou utiskovat cévy a nervy vystupující z páteře, což se může projevit bolestmi hlavy, které mohou přejít až v závratě, hučení v uších a další potíže. (Tento stav neurologové označují právě jako cervikokraniální syndrom. Výraz je složen z latinských slov cevix = krk a cranium = hlava).

Sedavé zaměstnání, které není vyváženo rozumnou fyzickou aktivitou, což není případ práce v domácnosti, je vysoce rizikové i z hlediska rozvoje dalších onemocnění:

• obezity – což je podle nejnovějších poznatků zvýšený podíl tukové tkáně v organismu. Doposud užívaný BMI zohledňující váhu k výšce o množství tuku neříká nic. Svalová hmota je přitom těžší než tuk a lidé s dobře vyvinutým svalstvem mohou podle BMI „spadnout“ do pásma nadváhy, i když jejich množství tuku je zcela v pořádku (u žen to je asi 10 – 30 % celkové hmotnosti). Ke zjišťování množství tuku jsou vypracovány metody, ale zatím se běžně nepoužívají,
• aterosklerózy (pohyb reguluje hladinu krevních tuků) se všemi důsledky, jako jsou srdečně-cévní onemocnění a mozková mrtvice,
• cukrovky (diabetes mellitus II. typu),
• některých typů rakoviny,
• duševních poruch – pohyb stimuluje produkci endorfinů a proto působí například proti depresi a úzkosti
• osteoporózy z nečinnosti, která se projeví sice až ve vyšším věku, ale základy onemocnění bývají většinou položeny již v mládí,
• poškození pohybového aparátu tzv. statickým přetížením, k němuž dochází při zdánlivé nečinnosti, při níž svaly musí udržovat tělo v jedné poloze.
• funkční neplodnosti, která je zaviněna nesprávným postavením pánve, které ovlivňuje funkci orgánů uložených uvnitř.

Otázka tedy nezní sport ano či ne, ale jaký sport pro koho a v jaké míře. Podmínkou bezpečnosti jakéhokoli sportu je jeho správné provozování. Zkrátka nestačí pouhé konstatování, že cvičit je prospěšné, ale mělo by být doplněno konkrétním návodem pro konkrétního jedince. Optimální by bylo, ale to je v praxi těžko uskutečnitelné, aby se na tréninkovém schématu podílel lékař, rehabilitační pracovník a sportovní trenér. Lékař určí na základě zdravotního stavu, jakou zátěž pacient snese, rehabilitační pracovník zjistí „slabá místa“ pohybového aparátu a doporučí sportovní aktivitu a trenér pak naučí svého svěřence cvičit tak, aby si neublížil.

Hra o kyčle a kolena

Obecně však platí, že naprosto zdraví mladí lidé mohou provozovat jakoukoli rekreační sportovní aktivitu. O závodním provozování sportu by měl rozhodnout lékař. V sázce jsou především nosné klouby (kolena a kyčle), protože chrupavka, chránící kloubní plochy a umožňující hladký a bezbolestný pohyb, během života nedorůstá. A tak nám nezbývá nic jiného než rozumně hospodařit s množstvím, které máme od dokončení růstu až do konce života. Existují určitá doporučení a tabulky, které uvádějí do jakého věku je který sport vhodný. Bez omezení je pouze plavání a cyklistika, včetně šlapání na rotopedu, případně cvičení typu jógy. U nich je totiž vyloučena zátěž kloubu přenesením váhy na sedačku nebo nadlehčením ve vodě. Takový pohyb dobře procvičí svaly a přiměřeně „masíruje“ chrupavku, v níž pak dojde k zlepšení látkové výměny a následně i zvýšení její odolnosti.

Mezi sporty, které ohrožují nosné klouby, patří například vzpírání, vytrvalostní běh a sporty spojené se skoky. Řadí se sem i kopaná, odbíjená, zejména na tvrdém povrchu, squash a tenis (hlavně vzhledem k rychlým změnám pohybu). Šetrnější se zdá být tenisová čtyřhra na měkkém povrchu – antuce. Další pro nosné klouby nepříliš vhodnou sportovní aktivitou je „klasický“ aerobic, kdy většinu cvičebního času zabírají dopady a doskoky na tvrdé podložce, s nimiž se musí chrupavky nosných kloubů nějak vyrovnat.

První projevy degenerativních změn (laicky změn „z opotřebení“) se objevují už kolem 40. roku. Tyto změny většinou nepozorujeme – nebolí, ale při podrobném vyšetření je lze prokázat.

Zaměřeno na kolena

Tyto klouby jsou považovány za sportem nejohroženější. Nejčastěji bývají postiženy úrazem a poměrně často v nich dochází k rozvoji předčasných degenerativních (artrotických) změn (změn z opotřebení). Obecně platí, že zatížení kloubní chrupavky v oblasti čéšky, tedy v oblasti, kde nejčastěji nacházíme první příznaky artrózy, se prudce zvyšuje s úhlem ohybu v kolenním kloubu. Výzkumy ukazují, že za kritický lze považovat úhel 90 stupňů. Tehdy je chrupavka v zatíženém kloubu namáhána na hranici přetížení. V praxi to znamená, že raději vyloučíme zátěž v kleče a v dřepu. Tuto zkušenost akceptují moderní formy sportovních aktivit typu kalanetiky a kondiční gymnastiky, které dávají přednost při posilování tzv. tupým úhlům, tedy takovým, kdy se klouby zatěžují v polohách od natažení do 90 stupňů. Dříve bývaly v oblibě k posílení stehen dřepy s břemenem, dřepy na jedné noze a tzv. žabáky. Všechny tyto cviky jsou dnes považovány za škodlivé. Stejného efektu lze dosáhnout i jinými způsoby bez nebezpečného přetížení kolenní chrupavky. Pozor na lyžování. Při něm dochází k poškození kolenního kloubu velice často, zvláště, přecení-li jedinec své schopnosti a vydá se do těžšího terénu, než na jaký je připraven. Únava ještě zvyšuje riziko úrazu.

Jednostrannost = nebezpečí

Cvičení a sport by měly protáhnout celé tělo rovnoměrně. U nejmladších sportovců, jejichž tělesný vývoj ještě není ukončen, by měla „obecná“ část tréninku, tedy ta která posiluje celou pohybovou soustavu, tvořit až 80 % celkové doby. Například chtějí-li mít rodiče z dítěte tenistu a nutí je celé hodiny trávit u tréninkové stěny, jednostranně zatěžují nejen pravou (levou) horní končetinu, ale i páteřní svalstvo. Bolestivé následky na sebe obvykle nenechají dlouho čekat. I v dospělosti by měla tvořit rozcvička a rozumné posilování všech svalových skupin část pravidelného tréninku, a to tím větší, čím je provozovaný sport jednostrannější.

Pohyb má přinášet radost, nikoli bolest a zdravotní komplikace. Z tohoto pohledu může být, a často také je, vrcholový sport velice riskantní, protože přináší nadměrnou fyzickou i psychickou zátěž. Každý člověk je jiný, každý má jinou odolnost a snese různou míru stresu, a proto by se vrcholovému sportu měli věnovat lidé, kteří pro něj mají vrozené předpoklady jak fyzické, tak psychické. Odstrašujícím příkladem jsou třeba mladé gymnastky či krasobruslařky, o jejichž budoucí kariéře rozhodli rodiče v době, kdy děvčata ještě nezahájila povinou školní docházku. Tyto sporty jsou fyzicky náročné a navíc ještě vyžadují nepřirozeně útlou postavu a další geneticky podmíněné dispozice. Velice zjednodušeně řečeno – dívky dřou a nejedí. Čeho se mohou dočkat? Těžkého poškození páteře a kloubů z chronického přetížení, poruch menstruačního cyklu z nedostatečné produkce pohlavních hormonů, psychických poruch ve smyslu mentální anorexie a bulimie. V těch nejtěžších případech dochází k neplodnosti a předčasnému rozvoji osteoporózy. Takto nedopadnou všechny. Určité, ale nepříliš velké procento dívek má k těmto sportům předpoklady a vyhrávají bez poškození svého zdraví.

Pozor na bolest

Svého času převládal názor, že pokud cvičení nebolí, nepřináší kýžený efekt. Bolest je však varovným signálem, že se v těle děje něco nepatřičného. Pohyb nesmí bolet. Přípustná je mírná citlivost svalů 1 – 2 dny po tréninku, která bez podpůrných prostředků (prášků, mastí) odezní. Každý sportovec se však s bolestí svalů, kloubů a šlach setkal i při správně vedeném tréninku. Pak lze obtíže zmírnit celou škálou nejrůznějších medikamentů. Nejmodernější formou léčby jsou náplasti (u nás například Flector EP Tissugel), z nichž se uvolňují účinné látky přímo do bolavého místa. I když jsou tyto přípravky volně prodejné (bez předpisu), je lépe potíže konzultovat s lékařem, který vyloučí vážnější poškození.

Léčba prostředky tišícími bolest má jednu záludnost. Odstraní příznak v době, kdy poranění ještě není zcela zhojeno. To svádí k předčasné zátěži (tréninku), které může poškození zhoršit a vést k dlouhodobým potížím. Základní léčba bolesti spočívá především v klidovém režimu.

Optimální je, když cvičení baví a sportovec je schopen vycítit své možnosti i hranice, kam až může, co zvládne. Přetěžování při nadměrné pohybové aktivitě nebo při jejím nesprávném provozování je stejně škodlivé, jako život bez sportu.

Otázkou moderního životního stylu je užívání všeléčivých přípravků, které odstraní všechny příznaky, kterými jsme kdy trpěli včetně bolestí menstruačních, migrény a bolestí zad a kloubů. Prospěch přinesou, avšak ne těm, kdo si je koupí a užívají, ale kapse těch, kdo je prodávají. Příčinu jakékoli potíže je nutné objasnit a pak cíleně léčit. Jedná-li se o bolavou páteř, pak po zklidnění nevětších potíží lékařem doporučenými léky nepomůže nic jiného, než pravidelné každodenní cvičení podle návodu rehabilitačního pracovníka. Bolesti kloubů (zejména velkých nosných, tedy kolen a kyčlí) jsou velmi často způsobené chorobou „z opotřebování“, tedy ubýváním chrupavky kryjící kloubní plochy, jejím rozvolněním a zdrsněním kloubních ploch a procesem, který končí zánikem kloubní štěrbiny. Přesně tak probíhá neléčená osteoartróza, jejímž výsledkem je naprosto zthuhlý nepohyblivý kloub. Tento mnohaletý proces je provázen bolestí, která se pozvolna zhoršuje a stupňuje. Nejdříve jde o zvýšenou bolestivost po námaze, potom se přidá ranní ztuhlost. Později se postižený budí v noci bolestí a ztráta schopnosti volného pohybu mu nesmírně komplikuje život. Chrupavku nelze léky zcela uzdravit. Co však funguje – je užívání želatinových přípravků (jak v kapslích, nápojích, tak i okusováním chrupavek, kližky či rosolů a gumových medvídků) především v počátečním stadiu. Lékař později může předepsat další účinné léky, které průběh choroby sice úplně nezvrátí, ale v mnoha případech zpomalí a zmírní bolestivost.

Ale pozor! Bolest je varovným signálem, že něco v těle není v pořádku. Pokud varování: „Šetři se!“ neuposlechneme a vezmeme si přípravek odstraňující bolest, cítíme se lépe, ale kloub neléčíme. Cítíme se fit a postižený kloub přetěžujeme, čímž se jeho poškození zhoršuje. S léky proti bolesti si zároveň musíme naordinovat klid a šetření končetiny.

Definitivním řešením osteoatrózy velkých nosných kloubů je náhrada kloubu umělým.

Co pomáhá:

• Udržování tělesné hmotnosti v mezích normy
• Pravidelné posilování svalstva v okolí postižených kloubů
• Optimální pohyb při postižení kloubů je plavání a jízda na kole (nezatěžují klouby)
• Vynechání aktivit, kdy jsou klouby nadměrně zatěžovány: dlouhé stání, pochody, skoky
• Dostatek spánku
• Pozor na zahradničení – místo klečení u záhonů je lépe použít „rybářskou“ stoličku
• Nenosíme a nezvedáme těžká břemena (ani nákupy, děti, vnoučata)
• Dbáme na správné držení těla
• Věnujeme dostatek péče chodidlům
• Volíme správnou obuv (podpatek kolem 45 cm s pohodlnou širší špičkou
• Dbáme, aby v jídelníčku bylo dostatek vápníku a vitaminu D