Navíc u dětí je ještě důležitější dbát na správnou životosprávu a prevenci onemocnění, protože všechny prohřešky útlého mládí, tedy spíše rodičů na dítěti, se projeví až v dospělosti. Jde třeba o obezitu, která je velmi vážnou chorobou, osteoporózu – protože základ silných kostí se datuje už od dětství, i nádory (například maligní melanom – tedy zhoubný kožní nádor—se projeví až po desítkách let – jako následek nadměrného působení slunečního záření v dětství.

Lexikon chorob jsem tedy rozdělila do několika částí

1. Nejčastější choroby dětského věku – infekce
2. Specifická dětská onemocnění
3. Čemu je zapotřebí se vyhnout a proč

2. Onemocnění specifická pro dětský věk

Vrozené vady

Mohou postihnout jakýkoli orgán. Mohou být jen kosmetickou vadou (výrůstky před boltce, nadpočetný prstík), ale mohou být život ohrožující (například některé srdeční vady) Závažnost většiny z nich leží někde uprostřed – lze je léčit, či úplně odstranit, ale zpravidla je nutné jim věnovat velkou pozornost a pacienta představují pro pacienta i jeho rodinu určitou zátěž. Mezi nejčastější obvykle terapeuticky zvládnutelné patří anomálie močového ústrojí.
Druhým extrémem je geneticky podmíněný Morbus Down, tzv. mongolismus. Není-li spojen s vážnou srdeční vadou, pak se jeho nositelé dožívají dospělosti. Pravidlem bývá různě těžký stupeň psychomotorické retardace (opožďování ve vývoji), která ústí zpravidla ve výrazně snížené rozumové schopnosti. Jsou i případy, kdy nejsou pacienti se sami o sebe postarat. Většinou jsou však vychovatelní alespoň k základním sebeobslužným činnostem a mnozí jsou schopni vykovávat jednoduchou práci. Prevencí tohoto onemocnění je genetické vyšetření rodičů, onemocnění je zjistitelné vyšetřením buněk odebraných s plodovou vodou při tzv. amniocentéze. Trend odkládání mateřství do vyššího věku vyžaduje velmi pečlivé vyšetření, protože kolem 40. roku matky je riziko porodu dítěte s morbus Down velmi vysoké.

Cystická fibróza

Zvláštní typem „vrozené vady“ je dědičná choroba žláz s vnější sekrecí postihující zažívací a dýchací ústrojí. V důsledku genetické abnormality žlázy produkují hustý hlen, který ucpává jejich vývody (především ve slinivce břišní – dítěti pak chybí trávicí enzymy), nebo se hromadí na sliznicích (hlavně v průduškách, což je příčinou opakovaných infekcí) či vylučuji velké množství potu (kožní žlázky) se zvýšeným obsahem sodíku a chloridů.
Proč je důležité o této chorobě vědět? Jde o nejčastější velmi vážnou genetickou odchylku v bílé populaci (výskyt 1 nemocný na 2 500 zdravých dětí). Bez správné léčby mívá velmi těžký průběh (až smrtelný), ale je-li dítě správně léčeno je schopné normálního života. Na onemocnění je nutné myslet v těchto případech:

• objeví-li se zácpa v útlém věku (případně dojde-li k opožděnému odchodu smolky, nebo k střevní neprůchodnosti v novorozeneckém věku – k tzv. mekoniovému ileu), která se případně střídá s obdobími průjmů s velkými objemnými tukovými stolicemi,

• opakované těžké infekce dýchacího ústrojí (opakované těžké zápaly plic, záněty průdušek)

• výrazné neprospívání, i když dítě velmi dobře jí,

• velmi zvláštní, ale charakteristická je výrazně slaná chuť potu dítěte.

Na všechny tyto zpozorované i jednotlivé příznaky by měli rodiče upozornit dětského lékaře, aby doporučil speciální vyšetření, které by diagnózu potvrdilo.
Léčbou lze zcela předejít selhání plicních funkcí (v důsledku opakovaných těžkých infekcí a ucpávání průdušek vedoucí k přestavbě plicní tkáně ve vazivo) a podvýživě. Děti dostávají trávicí enzymy, stravu bohatou na bílkoviny. Každodenní péčí o dýchací cesty – rehabilitací, zvlhčováním hustého sekretu v průduškách, nácvikem odkašlávání, včasnou antibiotickou léčbou všech infekcí, lázeňskou léčbou lze v dnešní době odvrátit kdysi obvyklý špatný průběh choroby V horku je nutné myslet na zvýšené pocení a ztráty iontů, které je zapotřebí včas doplňovat. Usilovně se bádá na „genetické“ léčbě.

Celiakie

Je též velmi častá geneticky podmíněná choroba, jejíž opožděné rozpoznání může způsobit vážnější komplikace. Jde o nenášenlivost lepku (přecitlivělost na jeho složku – gliadin), tedy látky, která se vyskytuje v obilí. Gliadin vyvolává ve střevní sliznici těžké změny, které vedou k obtížnému vstřebávání živin. Dítě prospívá, pokud je kojeno, jakmile jsou do stravy zařazeny obilniny (krupička, piškoty, pečivo, zahuštění polévky…) objeví se obvykle velmi těžké průjmy (jsou však známy i případy bez průjmů), dítě je mrzuté, neprospívá, hmotnost může i klesat. U forem bez průjmů může být choroba rozpoznána později – podle malého vzrůstu, chudokrevnosti, opakované aftózní stomatitidy, ekzémů. Může být příčinou primární absence menstruace a neplodnosti.
K diagnóze je nutné většinou opakovaně provést vyšetření střevní sliznice. Léčba je jednoduchá, avšak praktická realizace je nesmírně obtížná. Postižený nikdy nesmí požít nic, co obsahuje obilniny – tedy většinou ani masné výrobky, či některé mražené krémy, do nichž se přidává obilná mouka (obilný škrob). Pacient smí brambory, rýži a kukuřici.

Dětská cukrovka (Diabetes mellitus 1. typu)

Jde o onemocnění, které vzniká taktéž u geneticky disponovaných jedinců. Při dětském diabetu ničí imunitní systém tzv. beta-buňky v Langerhansových ostrůvcích břišní slinivky, které za normálního stavu vyrábějí inzulín. Inzulín je důležití hormon, který řídí metabolismus cukrů, zejména jejich vstup do buňky a jeho zpracování na energii, kterou tkáně potřebují ke svému životu. Výsledkem je zvýšení nespotřebované glukózy v krvi. Charakteristické pro diabetes 1. typu je, že počátek onemocnění spadá do v dětského věku nebo mladé dospělosti a je nutné jej kromě trvale léčit inzulínem. V současnosti jsme svědky příchodu nových typů inzulínů, které nepůsobí přecitlivělost ani autoimunní pochody snižující účinnost léčby (tzv. inzulínová analoga). Optimální dávkování inzulínů je dosaženo tzv. inzulínovou pumpou, která do těla kontinuálně vpravuje potřebné množství hormonu.
Další složkou léčby je jídelníček, který by měl obsahovat kvalitní bílkoviny, rostlinné tuky a omezené množství vhodných sacharidů.
K režimu pacienta patří hodně vhodné pohybové aktivity (od vycházek až po rekreační sport). Vrcholové sportování a vytrvalostní výkony by měly být vzhledem ke „křehčímu“ metabolismu diabetika vždy konzultovány s ošetřujícím lékařem a pacient (pokud to jeho stav dovolí) by měl na ně být vždy připraven jak náležitým tréninkem, tak stabilizací choroby.

K tématu
V poslední době se hodně hovoří o tzv. glykemickém indexu, který vypovídá o tom, jak rychle se glukóza z přijaté potraviny dostane do krve. Je lépe, když trávení, vstřebávání a štěpení cukrů trvá co nejdéle. Po požití takové potraviny dlouho přetrvává pocit sytosti a vzestup koncentrace glukózy je velmi pozvolný tak, že inzulín zcela stačí „zařídit“, aby se glukóza dostala na své místo dovnitř tělesných buněk. Takové potraviny mají nízký glykemický index (luštěniny, ořechy, zelenina, některé ovoce, některé mléčné výrobky, masa apod). Narozdíl od nich potraviny s vysokým glykemickým indexem zvyšují rychle koncentraci glukózy v krvi, následuje prudké vyplavení inzulínu, který glykémii prudce sníží, takže mnohdy dojde k poklesu koncentrace glukózy pod normální hodnotu. Výsledkem je kolísající koncentrace glukózy, brzký hlad, vyčerpávání beta buněk a při dlouhodobé „glykemické“ houpačce se dostaví inzulínová resistence a diabetes 2. typu (u geneticky disponovaných osob). K potravinám s vysokým glykemickým indexem patří většina pečiva (včetně tmavého), kukuřice, rýže a brambory. Pozor tedy na pop-corn a smažené bramborové lupínky.

Epilepsie

Epilepsie je onemocnění mozku, které se projevuje různými typy epileptických záchvatů. Ty jsou způsobeny abnormální aktivitou nervových buněk. Epileptický záchvat je vyvolán abnormálními, neřízenými výboji, které se projevují například svalovými křečemi, poruchou vědomí i pohybovými stereotypy, které navenek vypadají jako „podivné“ chování.
Určitou roli při vzniku choroby mohou hrát genetické dispozice, poškození plodu ještě před porodem a porodní poranění, následky onemocnění mozku (například zánět mozku a jeho blan), cévní anomálie nebo mozkový nádor a další.
První epileptický záchvat ještě lékaři nehodnotí jako nemoc, protože může být i záchvatem jediným, obvykle vyprovokovaným zevními nebo vnitřními vlivy (horkem, vyčerpáním, horečnatým onemocněním). Existuje několik typů záchvatů. Nejznámější je tzv. generalizovaný záchvat, nazývaný též tonicko-klonický podle dvou typických fází. V tonické fázi člověk rychle ztrácí vědomí a padá na zem. Napne se mu veškeré svalstvo včetně dýchacího, takže chvilku nedýchá. Pak přichází fáze klonická, kdy se svaly celého těla stahují v křečích, nemocný už chrčivě dýchá, hodně sliní a někdy si pokouše jazyk, takže i krvácí. To vše trvá obvykle 30 – 60 sekund. Pokud takový záchvat trvá déle – desítky minut až hodiny, pak lékaři hovoří o epileptickém stavu (status epilepticus). Parciální neboli částečný záchvat (Petit mal) proběhne tehdy, pokud epileptická aktivita postihuje jen malou skupinu buněk; projevy pak odpovídají umístění těchto buněk v mozku. Nejčastěji bývá postižena oblast spánkového laloku. Typickým příznakem je porucha soustředění a paměti. Nemocný přestane komunikovat s okolím, provádí automatické, neúčelné činnosti, obvykle neupadne, často má výraz hrůzy, dívá se do prázdna, někdy stočí hlavu ke straně. Existují však ještě další, méně časté typy projevů.
Ani nejdrastičtější projevy epilepsie nevypovídají nic o duševních schopnostech člověka. Ty v drtivé většině případů nejsou epilepsií nijak zasaženy. Pouze v případech, kdy je podladem onemocnění vážné postižení mozku, nebo jsou-li záchvaty časté a onemocnění trvá desetiletí, může dojít k úbytku duševních schopností. Pouze některé typy epilepsie u velmi malých dětí mají špatnou prognózu týkající se psychomotorického vývoje. V současnosti patří epilepsie mezi léčitelné choroby (léky, chirurgicky, režimová opatření).

Šilhání

Šilhání (strabismus) může být důsledkem závažného očního či neurologického onemocnění. Proto bývá již v kojeneckém věku nutné kompletní vyšetření celého oka a mnohdy i neurologické vyšetření. Trvalé šilhání by mělo být objasněno co nejdříve po narození (vzniku šilhání), občasné šilhání (intermitentní strabismus) zhruba kolem 6 měsíců. Odborníci rozlišují podle příčin a mechanismu vzniku několik typů strabismu. Proto by měl terapii vést zkušený dětský oční lékař. Některé typy se léčí pomocí zakrytí zdravého oka (např. je-li příčinou tupozrakost), jiným pomohou oční cviky a u dalších bývá nutná operace okohybných svalů. Často je nutné použít kombinaci více terapeutických postupů. Nevyřeší-li se šilhání a tupozrakost do čtyř až šesti let, může dojít k těžkému poškození zraku.

Bolesti břicha

Bolesti bříška trápí všechny – od nejmenších až po školáky. Příčiny mohou být různé – od krátkodobého nepříjemného nafouknutí „větříky“ až po choroby, které musí léčit chirurg. Věnujme se jen těm nejčastějším a nejdůležitějším.

Akutní bolesti břicha

Příznaky, které nás znepokojí: Bolestivý neutišitelný pláč, neklid, „kroucení“ celého těla, „sekání“ patami mohou sice být u kojence projevem větříků, ale také zánětu slepého střeva, pobřišnice, ucpání či zauzlení střev. Pokud se dítě během několika desítek minut nezklidní, větříky neodejdou, případně pokud se stav po chvíli klidu opakuje, vždy vyhledáme lékařskou pomoc. Objeví-li se navíc ještě zvracení, zvýšená teplota či krev ve stolici, návštěvu odborníka neodkládáme.
První pomoc: Dítěti nedáváme žádnou potravu ani nápoje a už vůbec ne tišicí prostředky! Ty mohou utlumit bolest, ale onemocnění probíhá dál. Ovšem bez příznaků, které jsou důležitým vodítkem při stanovení diagnózy. Příčiny, které vyžadují operaci, nelze „rozmluvit“ nebo vyléčit „babskými“ recepty. Další postup stanoví lékař.

Střevní invaginace (zauzlení střev)

Příčina: Není jednoznačně známa. Důvody se spatřují v kombinaci několika faktorů – ve výživě, v přechodu z tekuté stravy na pevnou, v předcházející infekci, ve vystupňované pohyblivosti střev (peristaltiky), ve vzácných případech jde o následek vrozené odchylky, zvětšenou mízní uzlinu nebo polyp. Ve většině případů se po příčině pátrá bezúspěšně.
Průběh: Při tomto onemocnění dochází k zasunutí jednoho úseku střeva do druhého (jako když se obrací rukáv nebo „tunel“ z textilu). Tím se utlačují přívodné cévy a nervy, což vyvolá silnou bolest způsobenou nedokrevností střev. Bez pomoci končí onemocnění smrtelně.
Vyšetření: Lékař prohmatá bříško, které může být napjaté, a dítě zpravidla už na dotek reaguje bolestivě. Diagnózu někdy znesnadňuje fakt, že některé děti vypadají mezi záchvaty bolesti „zdravě“, hrají si a nález na bříšku bývá nevýrazný. Mnohdy lze úsek postiženého střeva vyhmatat jako tuhý útvar v dutině břišní. Obvykle se provádí i rentgenologické vyšetření.
Léčba: Zpravidla chirurgická. Je lépe, když ji vede zkušený dětský chirurg.
Prognóza: Velmi dobrá. Při včasném rozpoznání choroby a správné terapii je uzdravení pravidlem.

Zánět slepého střeva (appendicitis) 

 V podstatě je to termín nepřesný. Nejde o zánět části tlustého střeva, ale tzv. červovitého přívěsku slepého střeva – appendixu. Jde o onemocnění poměrně časté, které vyžaduje vždy chirurgické řešení.
Příznaky: U malých dětí je rozpoznání choroby mnohdy svízelné, protože neumějí potíže správně popsat a sdělit. Zpočátku jde o bolesti kolem pupíku, které se někdy přestěhují do žaludeční krajiny. Provází je nechutenství, nevolnost, případně nucení na zvracení až zvracení a mírně zvýšená teplota. Horečka svědčí spíš pro jiné onemocnění, případně komplikace appendicitidy, ale vyloučena není. Charakteristická je akutní zácpa a zpomalení střevních pohybů, ale při netypicky uloženém červovitém přívěsku může dojít i k průjmu. Děti budí zpravidla dojem opravdu nemocného.
Vyšetření: Při vyšetření nalézají lékaři maximum bolesti v pravém podbřišku a jsou vypracována kritéria, která diagnostiku usnadňují. Pro appendicitidu svědčí i mírné zmnožení bílých krvinek. Jsou však nemoci, při nichž jsou příznaky podobné a nejde o zánět appendixu. Například při počínající infekci horních dýchacích cest či při angíně dochází k zvětšení lymfatických uzlin v břiše, což může budit dojem, že jde o appendicitis. Je menší chybou operovat při pochybnostech v diagnóze než chorobu zanedbat.
Komplikace: Nejvážnější komplikací je totiž proděravění appendixu, což vede k zánětu pobřišnice (peritonitis). Zatímco po odnětí appendixu se pacient zotaví v průběhu několika dní, je prognóza u peritonitis vždy trochu nejistá. Zánět pobřišnice je vážné onemocnění, které i po vyléčení mívá své následky.
Léčebná opatření: Při podezření na zánět appendixu dítěti nedáváme žádné léky ani potravu a vyhledáme lékaře, který doporučí další postup. Dříve bylo populární „rozhánění slepáka“ ledovými obklady. V současnosti se od této metody léčby upouští, protože tento postup může vést k chronicitě onemocnění. Zvlášt u dívek je krajně nebezpečný, protože appendix leží v sousedství vaječníku a vejcovodů. Následky zánětu v této oblasti mohou vést až k neplodnosti. U dívek je dobré zvážit i následnou lázeňskou léčbu, kterou lze případné následky zmírnit.

Opakované bolesti bříška

Příčiny: V 90 % případů nemají žádnou tzv. organickou příčinu, tj. nevyplývají z žádné vážné choroby. Přesto bychom našli celou řadu onemocnění, při nichž bříško pobolívá. Při rozhodování, zda jde „o něco vážného“, bychom si měli zodpovědět na následující otázky:
1. Je dítě jinak zdravé a prospívá? (Veselé dítě, které pravidelně přibývá na váze a v noci klidně spí, obvykle netrpí vážným onemocněním.)
2. Chutná mu? Nemá jiné zažívací potíže? (Pokud sní vše, co je mu předloženo, nezvrací, neublinkává a nemá průjem či zácpu, případně krev ve stolici, pak není závažnější onemocnění zažívacího traktu pravděpodobné.)
3. Nemohou mít potíže původ v nepříjemných zážitcích? (Hádka rodičů, stěhování, bolestivá injekce… Cokoli nepříjemného může vyvolat bolesti bříška i u malých dětí.)
4. Nejsou přítomny jiné známky onemocnění? (Teplota, kašel, rýma, bolesti ucha, zvětšení uzlin… Jakýkoli příznak onemocnění může s bolestmi bříška úzce souviset.)
Pokud si nejsme jisti, konzultujme s dětským lékařem. Bříško může bolet i u chorob, které nemají souvislost se zažívacím traktem.